Vyjádření

Pohled na události na ČVUT možná i v širších souvislostech

Petr Olšák

Vzhledem k tomu, že komplikovaná situace na ČVUT prosákla do tisku (LN1, LN2, Reporter, seznam, LN3, LN4) a vyjadřují se k ní senáty fakult, děkani, rektor, bývalá ředitelka SÚZ, a také vzhledem k tomu, že rektor ve svém veřejném vyjádření mě osobně označil za viníka, který páchá nepravosti, rozhodl jsem se veřejně vyjádřit také. V tomto textu. Nejprve se pokusím vzít problém z většího nadhledu a pak se zaměřím na některé jednotlivosti. Nemusíte se mnou souhlasit, nemusíte to číst (je to dlouhé), ale to je asi tak vše, co s tím můžete dělat.

Dnešní situace ve vysokém školství se nachází na průsečíku několika vlivů, které tomuto odvětví moc neprospívají. Zde jsou:

1. Evropské dotace

Zkusím to vyjádřit přehnaným příměrem. Představte si africký kmen lidí žijící v hliněných chatrčích, o kterém se jakási komise rozhodla, že jim pomůže finanční dotací tak, že řekne: splníte-li podmínky, které my vymyslíme, dostanete peníze, o kterých se Vám ani nesnilo, které o několik řádů překračují Vaše běžné možnosti a postavte si za ně mrakodrapy. Myslíte si, že to bude fungovat? Ne. Na cestě mezi finančním zdrojem a jeho realizací se přiživí zejména spousty vychytralých úředníků, a pokud náhodou ti lidé z těch chatrčí začnou aspoň vzdáleně chápat, co by se s tím dalo dělat, pokřiví to zcela jejich dosavadní způsob života, jejich léty vytvořený a zaběhaný způsob obživy a navzájem si vyškrábou oči.

Na ČVUT máme z evropských dotací postaven ústav UCEEB, který stojí mimo území Prahy, protože dotace v té době obsahovaly pravidlo "do Prahy ne". A v rektorově vyjádření se dočítáme, že kvůli 60 mil. neuznatelných nákladů potřeboval někoho šikovného, který by si rozuměl s těmi šikovnými úředníky usazenými na penězovodu od zdroje k realizaci. Dalším ústavem ČVUT vzniklým kvůli evropským dotacím je CIIRC. Jeho vznik byl schválen pod příslibem, že evproské peníze potečou výjimečně i do Prahy, protože úředníci tehdy vymysleli fintu: vysoké školy v Praze pomáhají regionům mimo Prahu, protože zde existují mimopražští studenti. Bylo potřeba jen odhadnout procento a vymyslet k těm dotacím na základě toho dodatečná kritéria. Nicméně se projektantům CIIRCu nějak nepodařilo na ty evropské peníze dosáhnout. Ale tak dlouho leštili kliky na dveřích nejrůznějších ministerstev, až se dojednalo, že když ten projekt je připraven, uhradí se ze státního rozpočtu. Barák za miliardu obalený nakonec do odpudivého igelitu uhradil daňový poplatník České republiky. ČVUT musí na základě smlouvy toto částečně kofinancovat cca 200 mil. korun a ukazuje se, že na to nemá. Fakulty sice nějaké rezervy mají, ale pro své potřeby. ČVUT si bude muset půjčit od banky. A jásáme, že úrok je minimální. Jak by nebyl, když světoví finančníci vymysleli zvrácenost označovanou jako "záporný úrok", která zcela devastuje základní funkci peněz. Ale to je jiný, i když s evropskou politikou docela související, příběh.

Zkuste se také podívat za hranice Prahy a mimo ČVUT na rychlokvašky vzniklé na základě evropských dotací a zamyslete se, jak na tom jsou. Zda mělo smysl stavět vědecká centra někde v polích mezi pšenicí a kukuřicí, když máme v Evropě mnohasetletou tradici, že vědci se soustřeďují ve velkých městech. A povšimněte si, že místo kukuřice a pšenice se tam nyní nachází řepka a sluneční kolektory. A v těch vědeckých centrech zápolí s často se vyskytujícím pojmem "udržitelnost", který se pravidelně vynoří poté, co dotace vyschnou. Udržitelnost je mnohdy řešena pomocí k tomu účelu vytvořenému "státnímu fondu udržitelnosti", takže to nakonec uhradí daňový poplatník.

2. Podfinancovanost vysokého školství

Před volbami každý politik zdůrazní, že vzdělání patří k tomu nejdůležitějšímu a je třeba to více podpořit. Po volbách na to pravidelně zapomenou. Každý měsíc poslouchám na Radě vysokých škol stále stejně se opakující nářky, jak jsou vysoké školy podfinancované, jak malé je procento státního rozpočtu určené pro vysoké školy vzhledem k HDP a ve srovnání s okolními zeměmi. Upozorňujeme, že vysoké školy v ČR moc nevykukují ve světových hodnotících žebříčcích univerzit ale obvykle nezdůrazňujeme, jak propastný rozdíl ve financování je mezi těmi, co vykukují, a školami v ČR.

Dotace na výuku, tedy na hlavní činnost na vysokých školách, nepokryjí zdaleka ani tabulkové platy vysokoškolských učitelů, které jsou navíc se srovnatelnými profesemi ve společnosti hluboce podhodnoceny. Vnitřní mzdový předpis každé vysoké školy je veřejně přístupný dokument, můžete se tam pro zajímavost podívat a srovnat si to se svým příjmem třeba v komerční sféře. Tento problém nízkých platů nevadí jen opravdu zapáleným učitelům, které vidím např. na svém pracovišti, katedře matematiky. Jinak se podfinancování řeší zhruba řečeno dvěma způsoby. A) stále častěji se objevuje kolorit "násobných" úvazků, kdy učitel své know-how sdílí např. ještě s jinými vysokými školami, třeba soukromými. A zákoník práce neumožňuje, aby si vysoké školy v tom u svých pracovníků udělaly jasno: Zlatuškův pozměňovací návrh k novele zákona o vysokých školách na toto téma neprošel. B) kromě hlavní činnosti je možné na vysokých školách provozovat doplňkovou činnost, což je zejména na technických vysokých školách obvyklé. S průmyslem se nasmlouvá nějaký výzkum nebo spíše vývoj či inovační činnost a vznikají po dobu smlouvy mzdové peníze, ale i peníze na přístrojové vybavení atd. Tyto peníze ale nejsou veřejné, nejsou z dotací, takže akademické senáty, které ze zákona mají kontrolovat rozpočet sestavený z veřejných prostředků a financovaní školy, se k nim nedostanou. Přitom na technických školách to dělá asi nemalý podíl na celkovém financování.

Mezi tyto případy patří například již mediálně známá smlouva ČVUT se SÚRAO, kde je nasmlouváno 65 319 920 Kč a dle smlouvy se jí do roku 2018 má za ČVUT účastnit zhruba 40 lidí. Problém je, že akademický senát do toho nevidí. Senát řeší například dotační peníze na investiční projekty, které jsou ročně ve zhruba stejné výši (těch 60 mil. je zde jakési magické opakující se číslo) a vyčerpává se kontrolou jednotlivých dílčích projektů, aby vyhodnotil, zda bylo těch 60 mil. ročně vynaloženo účelně. Jiných 60 mil. podepsaných jedním škrtem pera se SÚRAO jde ale zcela mimo senát. Další zajímavý problém je, že o lidech účastnících se na té smlouvě za ČVUT nevědí děkani jejich fakult. A konečně se ukazuje, že někteří lidé, kteří jsou na té smlouvě napsaní, o ní sami také nic nevědí. Kam a za co konkrétně se tedy nakonec přemístí oněch 65 mil. korun? Kdo to zkontroluje? Asi objednatel, tedy SÚRAO, což je shodou okolností státní organizace zřízená za účelem přípravy úložiště radioaktivního odpadu. Zástupkyně vedoucího projektu je na té smlouvě napsaná nějaká paní Elfmarková, která je navíc vedoucí odboru pro řízení takových projektů na ČVUT. A SÚRAO ve svých veřejných dokumentech uvádí, že zaplatila mimo jiné v roce 2015 za poradenské služby částku 463 tis. Kč nějakému "ČVUT-ing. Elfmark". Je zajímavé, že o smlouvě nevěděl ani půl roku úřadující kvestor ČVUT, tedy nejvyšší úředník přes veškeré účetnictví školy. Měl jen matné tušení.

Když na akademickém senátu projednáváme mzdové peníze a ukazuje se, že něco ne zcela vychází, je občas použit zajímavý pojem "vícezdrojové financování". Je jasné, že ty jiné zdroje často nejsou z pohledu senátu viditelné.

3. Nejistota financování vědeckých výsledků

Jistě významným veřejným zdrojem příjmů jsou finance za vědecké výsledky. Výuka na vysokých školách pochopitelně by měla probíhat organicky provázaná s vědeckou činností. S nejnovějšími poznatky vědy by se měli okamžitě seznamovat studenti a ve vyšších ročnících se na bádání adekvátním způsobem také podílet.

V minulých letech se pro financování institucí za vědu používal v ČR tzv. kafemlejnek, ve kterém se příslušným způsobem hodnotila RIV body každá vědecká publikace, citace, impakt faktor časopisu atd. Jakmile byla pravidla kafemlenjku známá, mnozí badatelé se přizpůsobili a zaměřili se na optimální vykazování výsledků dle pravidel. Motivace ke skutečnému vědeckému poznání se tím nezvýšila. Na každá veřejně zformulovaná pravidla financování záhy přijde reakce ve formě optimálního jednání dle těchto pravidel, to se není čemu divit. Momentálně vláda a RVVI experimentuje s jiným a novým modelem financování vědy nazvaný Metodika17+. Protože dodnes není jasné, jak to bude nakonec nastaveno, jsou v současné době mnozí badatelé neklidní. Dosud věděli, kolik RIV bodů dostanou za který výkon a kolik z toho vyplyne peněz pro instituci, potažmo pro jejich oddělení či dokonce pro ně samotné. Teď tápou v nejistotách. Dokonce existují náznaky, že nově v rámci Metodiky17+ budou instituce ohodnoceny známkami A až D, takže konečně dojde k nějakému rozdělení vysokých škol na ty vědecky zdatné a ty ostatní. Žijeme tedy v docela napínavé době, což mnohým na klidu nepřidá.

4. Jsme na dně demografické křivky

Aby toho nebylo málo, před 19 lety se projevil velký úbytek porodnosti daný změnou společenského klimatu. Výsledkem je, že studentů, za které vysoké školy dostávají dotace, je právě nyní výrazný nedostatek. Asi není příliš zásadní, zda je ve třídě šest místo deseti filosofů, ale daleko více to pocítíme, pokud nastoupí 800 místo původních 1500 zájemců o technické studium. Navíc před demografickým propadem proběhla v rámci idejí z boloňského procesu tzv. "masifikace vysokého školství" ve smyslu, berte studenty co vstupní hrdlo Vaší školy ráčí. Původních 10 % populace na vysokých školách přešlo postupně až ke skoro šedesáti a kdybychom v době následujícího demografického poklesu zůstali na stejné úrovni absolutních čísel na vstupu, měli bychom na vysokých školách skoro 100 % populace.

Že v době demografického poklesu zrovna stavíme nové baráky zabalené do igelitu, může působit na veřejnosti trošičku podivně. Ale pochopitelně, to souvisí s něčím úplně jiným, než jsou studenti: s evropskými dotacemi, na které se navíc nepodařilo dosáhnout, jak bylo řečeno výše.

5. Změna a nejistota v legislativě

Do průsečíku negativních vlivů se promítá další faktor: změna v legislativě daná rozsáhlou novelou zákona o vysokých školách účinnou od 1. 9. 2016. To způsobuje změny v zaběhaných procesech, školy navíc musejí do roka předložit k registraci své nové Statuty a ty větší se budou připravovat na institucionální akreditaci. To zcela změní vztahy uvnitř školy, kde dosud fakulty měly výhradní oprávnění rozhodovat o svých studijních programech a akreditovaly je víceméně přímo u státní akreditační komise bez zásahu rektorátu.

6. Postupná centralizace: od fakult k celým školám

V roce 1996 zákonem ztratily fakulty právní subjektivitu a jediné IČO má od té doby vysoká škola. I přes to ale tehdy zákon garantoval fakultám dostatečnou samostatnost, takže vše důležité se mohlo nadále odehrávat na fakultách a v režii fakult. Rektor to pak spíše formálně spojoval a fungoval zejména jako záruka značky a ozdoba vysoké školy. Lapidárně řečeno, dáme rektorovi na krk zlatý řetěz a pozveme ho na různá slavnostní shromáždění, aby řekl něco vznosného. Za takové situace se rektorem mohl stát zasloužilý akademik bez větších manažerských zkušeností či dovedností a víceméně vše probíhalo v naprostém pořádku. A takovou zde máme dlouhodobou tradici.

Zkusme si uvědomit, že v ČR máme dva typy škol. Buď se studenti a veřejnost identifikují s fakultami (jdu studovat na matfyz, studuji práva v Praze, dělám elektrofakultu, absolvoval jsem jaderku, zkusím FIT) nebo se identifikují se školou jako celek (přijali mě na chemii, dělám zemědělku, přecházím na VŠE) a informace o fakultě je zde podružná. ČVUT patří k prvnímu typu a očekává se tedy i ve vnitřní struktuře značná svoboda fakult. Skutečně si myslím, že fakulty na ČVUT jsou to, co zde rozumným způsobem funguje, tam probíhá hlavní činnost, kvůli které univerzita existuje.

Diskuse kolem novely zákona byly často inspirovány zahraniční zkušeností vzdálenou od našich tradic a předpokládaly rektora či šéfa univerzity jako manažera třeba i jmenovaného správní radou. To by asi u nás nedělalo dobrotu. Ale posílit pravomoci rektorátu se jednotliví rektoři snažili buď poukazem na malé školy, kde to funguje takto přirozeně, nebo na zahraniční vzory. Malé školy asi jdou uřídit i zasloužilým akademikem, který má k ruce zkušené úředníky, které freneticky nevyměňuje. Ale u velkých škol, kdyby se důsledně měla provést centralizace, zasloužilý akademik bez manažerských zkušeností na to zřejmě nestačí. Nejsem zastánce výměny rektorů za manažery a s tím výrazné oslabení autonomie a akademické samosprávy. Osobně fandím myšlence, že je důležité ponechat velkým školám co největší samostatnost fakult a s rektorem se zlatým řetězem, jako ozdobou školy navenek.


Vidíte, že na průsečíku tolika současných negativních vlivů na vysoké školství to nemůže mít žádný rektor jednoduché. A problémy toho našeho se bohužel zhmotnily v něco, co jsme dříve znali jen z politických kruhů (např. kolibříci na magistrátu) a nyní bohužel vyplavaly na povrch i v akademickém prostředí.

Když jsem se s problémem seznámil, důvěřoval jsem tomu, že akademická samospráva se s tím problémem dokáže vypořádat, možná i s noblesou. Proto jsem s problémem seznámil členy akademického senátu ČVUT, tedy orgánu, který dle zákona za rektora odpovídá. Reakce byla zcela opačná, než jsem předpokládal: agresivní osobní protiútok, lež, zatloukání ze strany aktérů a laxnost některých senátorů. O existenci nahrávek, které dokazují nestandardní chování na úrovni nejvyššího managementu ČVUT, jsem v týdnu před zářijovým zasedáním senátu informoval výhradně členy senátu ČVUT. Očekával jsem, že si toto senátoři nechají soukromě projít hlavou a zaujmou na základě toho stanovisko, jak postupovat dále. Na veřejném zasedání senátu v září jsem nepovažoval za moudré otevřeně o těch nahrávkách mluvit. Učinil to ale prof. Bittnar, který musel vědět, že co řekne na tomto zasedání, má stejný důsledek, jako kdyby to řekl na tiskové konferenci. Měl za zády jen několik metrů od sebe hned tři novináře, které zajímalo, proč se rektor rozloučil hned se dvěma svými nejbližšími spolupracovníky. Za daných okolností se nelze ničemu divit, že jsme měli nejrychleji zpracovaný zápis ze zasedání akademického senátu v historii ČVUT zveřejněný nejen pro celou akademickou obec: v titulním článku celostátního deníku. Za tento průsak do médií může jednoznačně prof. Bittnar, který navíc zveličil nahrávky slovem odposlechy. Můj záměr to rozhodně nebyl. Velice nerad vidím své jméno v novinách.

Jakmile si paní Kabourková, bývalá ředitelka SÚZ, přečetla rozhovor s rektorem v těchto novinách, ve kterém ji rektor dehonestuje účelově volenou nepravdou, rozhodla se, že toto už není jen na žalobu na úrovni pracovněprávního sporu, ale že toto už spadá to roviny trestněprávní. Dodatečně také zjistila, co bylo o ní řečeno na veřejném zářijovém zasedání senátu, kde předmětem doličným může být také oficiálně pořízená nahrávka ze zasedání. Sestavila na základě toho žalobu, ve které je rektor prof. Konvalinka podezřelý z trestného činu pomluvy a dalších dvou trestných činů a zaslala to na Vrchní státní zastupitelství v Praze. Doložila to metráky nejrůznějších materiálů včetně těch nahrávek, které nazval prof. Bittnar odposlechy. Asi těžko by šla do takového soudního sporu, kdyby věci měla podložené jen nějakým padělkem, což byla spekulace některých senátorů. Ačkoli pochopitelně nemůžeme mít radost, že máme nyní rektora podezřelého z trestných činů, musíme konstatovat, že paní Kabourková tím splnila, co bylo žádáno v zářijovém usnesení senátu, že totiž kdo má podezření ze spáchání trestného činu, ať předá doličné materiály orgánům činným v trestním řízení, což Vrchní státní zastupitelství je.

Z nahrávek jednoznačně plyne, že na úrovni vedení ČVUT se uskutečnilo 10. března setkání čtyř: rektor, Elfmark, kvestor, ředitelka SÚZ. V závěru tohoto jednání rektor prohlašuje, že v této sestavě by se měli setkávat nadále, že z rozhodování o SÚZ nechce Elfarka vyexpedovat, protože mu pomáhá. Přestože pak v září rektor už věděl, že nahrávky existují, v klidu zatloukal dále a tvrdil i v rámci interview v LN, že funkci poradce Elfmark ukončil 28. 2. Pak řekl děkanům, že tedy možná existovala nějaká krátká minutová schůzka i později. To by ale ta nahrávka nemohla trvat hodinu, osmnáct minut a 31 vteřin. Tento druh zatloukání mi přijde zoufalý a nehodný rektora věhlasné české univerzity.

Rektor v říjnu ve svém vyjádření akademické obci vyrazil do dalšího útoku, tentokrát proti senátorovi ČVUT, předsedovi legislativní komise. Kdybych byl rektorův poradce, jistě bych ho upozornil na to, že je to strategicky velice nevhodný krok napadat senátora, který tím, že informuje ostatní senátory o problému, akorát svou činností vykonává svůj mandát. Navíc není rozumné to zpochybňovat nějakou protizákonností, protože ten chlap, ačkoli matematik, se v právních otázkách celkem dobře vyzná a věc si také nechal konzultovat. A žádné nahrávky nešířil, jen mezi senátory šířil informaci o existenci těch nahrávek doloženou několika velice krátkými přepisy pečlivě vybranými tak, aby to nepoškodilo soukromí žádné osoby. A ví, že zde je konflikt dvou ústavou zakotvených práv (právo na soukromí a právo na spravedlivý proces), tudíž že odpověď na problém je třeba hledat mezi nálezy Ústavního soudu. Problém ale je, že já jsem v té době nebyl poradcem rektora.

Bohužel se občas setkávám s lidmi, kteří případný odchod prof. Konvalinky z postu rektora spojují s rozličnými konspiračními teoriemi a kladou otázky: komu to pomůže? Stojí za tím nějaký vyšší záměr? Nějaká šedá eminence v pozadí? Moje životní zkušenosti mi říkají, že věci často mají daleko prozaičtější vysvětlení, než co by plynulo z konspirací. Když se věci začnou sypat, tak se bohužel sypou. A v duchu si kladu u takových rozhovorů také otázku: komu odchod tohoto rektora naopak nepomůže? Proč jsou na něm někteří takto závislí, že i v okamžiku, kdy každý soudný člověk zřetelně vnímá ty vyslovené nepravdy, oni vystoupí a řeknou "důvěřuji ve svého rektora"? Je přeci nakonec jedno, kdo je rektorem, rektor je jenom funkce. Jednou do ní senát zvolí někoho a podruhé někoho jiného. O nic přece nejde. Bylo by fajn, kdyby takto pragmaticky byli schopni uvažovat zástupci akademické obce zvolení do akademického senátu ČVUT, který za rektora odpovídá. Nebylo by kultivovanější prostě udělat rozhodnutí a pokud tím rozhodnutím by byl návrh na odvolání rektora, pak prostě prezident ho odvolá a senát zvolí dalšího. Svět se točí dál a možná nakonec s méně negativními články o ČVUT v médiích, bez podepisování petic a srocování se v ulicích.

Argument senátorů, že tento orgán nemůže zastoupit soud, je správný. Ale nikdo nechce, aby senát rektora soudil ve smyslu vinen/nevinen. Je jen potřeba, aby rozhodl, zda má tento rektor pokračovat ve funkci nebo ne. A to je věc, která senátu jednoznačně dle zákona přísluší.

Rektor má svůj facebook a na něm v diskusní části ho jeden student upozornil, že se domnívá, že nahrávky nejsou protizákonné s odkazem na paragrafy z NOZ. Rektor na to odpověděl, že jeho právníci to vidí jinak (budiž) a k tomu doslova přidal: "I mě je líto, že člověk, kterému jsem poskytl podporu nákupem kamery a střižny pro AVC studentů, jedná neobjektivně, neověřuje si informace a nezvládá zhodnotit situaci s protiprávními nahrávkami. Mrzí mě to o to víc, že jste se nechal ještě v červenci mnou osobně pozvat na oslavu při příležitosti předání Ceny Karla IV. v Aachen a žádal jste mě o podpůrný dopis k žadosti o praxi v německé firmě...". Tož, koukal jsem na to jak na zjevení. Naštěstí další studenti zareagovali správně se zdravým úsudkem a s konstatováním "Jak to souvisí?" A po říjnovém senátu jeden účastník napsal svůj blog s odkazem na principy mravní. Jsem rád, že existují lidé, kterým tyto věci, ačkoli nepřinucené žádným zákonem, nejsou lhostejné.

Myslím si, že v akademickém senátu ČVUT se nyní rozhoduje o daleko zásadnější věci, než jen o tom, kdo bude v příštím roce rektorem ČVUT. Pokud by se totiž ukázalo, že akademická samospráva nefunguje a problémy možná daleko zásadnějšího charakteru by nakonec musel vyřešit až soud, nahrávalo by to do úvah politiků, které jsme tu slyšeli třeba za ministra Dobeše: akademická samospráva je zbytečná, univerzita v původním historickém slova smyslu již neexistuje, vysoké školy jsou jen firmy na výrobu vzdělání a je třeba je řídit stejně jako jakékoli jiné komerční firmy. A tomu pak politici třeba přizpůsobí budoucí legislativu vysokého školství. Chceme to?

3. 11. 2016


Podklady k návrhu na odvolání rektora

22. 11. 2016


Dovolil bych si činnost senátu a výsledek hlasování o odvolání rektora nekomentovat.

30. 11. 2016