\chyph

\raggedbottom

\input ofs [a35]

\setfonts[Palatino/11] \baselineskip=14pt
\fontdef\bbbf [Palatino-bf/18]
\fontdef\bbf [Palatino-bf/14]
\fontdef\tt [CMTypewriter/11]
%\let\bbf=\bf
\def\tit #1\par {\bigskip\centerline{\bbbf #1}\par\nobreak\bigskip}
\def\subtit #1\par {\removelastskip\bigskip{\bbf#1}\par\nobreak\medskip}
\def\bod {\par\indent\hangindent=\parindent\llap{$\bullet$ }}
\def\begitems{\medskip}
\def\enditems{\medskip}

\catcode`\"=13
\def"{\hbox\bgroup\let"=\egroup\setverb\tt}
\def\setverb{\def\do##1{\catcode`##1=12}\dospecials\obeyspaces}
\def\begtt{\medskip\bgroup
   \nobreak\setverb \parskip=0pt %\parindent=0pt
   \catcode`\"=12\catcode`\~=13 \obeylines
   \startverb}
{\catcode`\|=0 \catcode`\\=12
  |gdef|startverb#1\endtt{%
        |tt#1|nobreak|egroup|penalty0|medskip}}
{\obeyspaces\gdef {\ }}



\tit Jak si usnadnit opakované spouštění \TeX{}u

\centerline{\it Petr Olšák}\bigskip

Při ladění \TeX{}ového dokumentu potřebujeme mnohokrát opakovaně pouštět
\TeX{}, podívat se, jak dopadl výsledek v~prohlížeči DVI nebo PDF souboru, mrknout
na výpis \TeX{}u na terminálu, podívat se případně do logu a celou činnost
opakovat. V~tomto článku ukážu, jak tuto práci dělám na UNIXu.
Vytvořil jsem si pro to bashový skript, jehož funkce je v~článku podrobně
vysvětlena.

Na kolotoč \uv{editor-\TeX{}-kuk} jsem zhruba dvacet let používal Emacs,
ovšem s~tímto editorem jsem nikdy nebyl spokojen. O~svých trápeních
s~Emacsem a konečném přechodu na jiný editor píši v~příloze k~tomuto článku.
Nový editor není vybaven mocným jazykem lisp (který ovšem skoro nikdo neumí)
a má daleko jednodušší možnosti tvorby maker. Proto jsem si vytvořil bashový
skript, který mi nakonec nabídl daleko větší komfort, než jsem měl dříve při práci
s~Emacsem.

Bashový skript "texloop" se chová jako démon ve smyslu, že čeká na signály. Ovšem
protokol o~své činnosti vypisuje na terminál. Můžeme ho tedy pustit
v~nějakém terminálu a v~jiném terminálu pustit textový editor. Pokud v~editoru
uložíme zdrojový soubor a vyšleme signál (to~můžeme udělat pomocí
jediné klávesy, stačí si na to připravit klávesovou zkratku v~editoru),
démon "texloop" se probudí, spustí požadovanou \TeX{}ovou úlohu, a přitom na
\uv{svůj} terminál vypisuje hlášení \TeX{}u. Pokud úloha dopadla bez chyby,
pošle démon signál prohlížeči DVI nebo PDF a ten automaticky obnoví zobrazení.
Takže na jedinou klapku v~editoru \TeX{}ujeme a hned vidíme výsledné změny 
v~prohlížeči.

Démon "texloop" spustíme příkazem

\begtt
texloop tex-command main-file
\endtt

\noindent například tedy

\begtt
texloop csplain mujtext
\endtt

V~první fázi činnosti je "texloop" v~interaktivním módu. Spustí \TeX{}
podle zadaného příkazu se zadaným vstupním souborem. Pokud \TeX{} narazí na
chybu, zastaví se a čeká na terminálu na reakci. Komunikaci můžeme
samozřejmě ukončit pomocí všem \TeX{}istům známé klávesy~"X".
Ovšem to uděláme s~tím rizikem, že nemusí vzniknout soubor pro prohlížení.
Jak se v~takovém případě "texloop" zachová popíšu za chvíli.

Souborem pro prohlížení je soubor "main-file.pdf" v~případě, že "tex-command"
je jedna z~možností: "pdftex", "pdfcsplain", "pdflatex", "pdfcslatex".
Jinak je souborem pro prohlížení "main-file.dvi".

Pokud existuje po prvním interaktivním běhu \TeX{}u soubor pro prohlížení,
"texloop" spustí odpovídající prohlížeč tohoto souboru ("xpdf" nebo "xdvi")
a přejde do \uv{daemon} módu, kdy čeká na signály. Když soubor pro
prohlížení neexistuje, žádný prohlížeč se zatím nespustí a "texloop"
i v~tomto případě přejde do \uv{daemon} módu. Pokud "texloop" po některém
z~příštích běhů \TeX{}u zjistí, že soubor pro prohlížení dodatečně vznikl,
neváhá v~daném okamžiku spustit odpovídající prohlížeč.

V~\uv{daemon} módu "texloop" čeká na signály. Rozlišuje pouze dva: "SIGUSR1"
pro spuštění \TeX{}u a "SIGTERM"
pro ukončení činnosti. Obdrží-li signál "SIGUSR1", pak zkontroluje
časy poslední modifikace souborů "main-file.tex" a "main-file.log". 
\TeX{}ová úloha se spustí právě tehdy, když je zdroják novější než log.
Výjimku z~tohoto pravidla uvedu za chvíli.

\TeX{}ová úloha v~\uv{daemon} módu běží v~neinteraktivním režimu. Při
výskytu první chyby \TeX{} ukončí svoji činnost. Možnost pokračování činnsti
\TeX{}u a výpisu všech chyb jsem zavrhnul, protože dnes jsou počítače
natolik rychlé, že nikoho nezdržuje po opravení první chyby spustit \TeX{}
znovu. Osobně tento režim práce preferuji.

Jestliže běh \TeX{}u skončil úspěšně, "texloop" požádá prostřednictvím
signálu prohlížeč \TeX{}ového výstupu, aby znovunačetl PDF resp. DVI a
obnovil zobrazení. Potom "texloop" přechází znovu do stavu čekání na signály.

Proces "texloop" končí svou činnost buď po obdržení signálu "SIGTERM"
(můžete zmáčknout "Ctrl-C" v~terminálu, kde "texloop" běží), nebo ukončením
prohlížeče PDF nebo DVI, který byl procesem "texloop" spuštěn.

Někdy se může stát, že editujeme jiný soubor, než \uv{hlavní} soubor
"main-file.tex". Představme si, že je v~"main-file.tex" příkaz "\input" a ten
načítá nějakou kapitolu dokumentu. Textovým editorem jsme zrovna zalezlí do
této kapitoly, měníme ji a chceme vidět výsledek zpracování celého
dokumentu. Uložení kapitoly a vyslání signálu pro "texloop" nepomůže,
protože "texloop" zjistí, že je log novější než zdroják a na \TeX{}ování se
vydlábne. Můžeme ovšem potlačit vykonání testu, kterým "texloop" kontroluje
stáří zdrojáku a logu. Stačí přidat k~parametrům pro "texloop" písmeno "A"
(jako \uv{run \TeX{} Always}). Například tedy

\begtt
texloop csplain kniha A
\endtt

Abychom mohli daemonu "texloop" vyslat signál, musíme vědět, jaký má PID.
Program "texloop" v~okamžiku přechodu z~interaktivního do \uv{daemon} módu
uloží svůj PID do souboru "~/.tlpid", odkud si jej může editor
přečíst. Když ovšem spustíme další proces "texloop" (vedle už běžícího), pak
nový proces přepíše obsah tohoto souboru svou hodnotou. Editor si tedy musí
\uv{zavčas} informaci převzít. Druhá možnost je, že editor vyšle signál
všem procesům "texloop" daného uživatele a konkrétním PIDem procesu se
nezabývá. Pak stačí, když použije příkaz "killall -USR1 texloop".
Nevýhoda tohoto přístupu je, že možná některé procesy budou spouštět \TeX{}
zbytečně, ale není to obvyklé. Procesy bez příznaku "A" (Always) totiž
budou \TeX{}ovat jen v~případě, že je zdroják novější než log.

Skriptík "texloop" je docela jednoduchý. Má 79 řádků, najdete ho na
[1] a můžete si ho přiohnout k~obrazu svému.

\subtit Příloha: Konečně končím s~Emacsem

V~následující příloze, která je ovšem delší, než celý článek, rozvedu
neformálním způsobem své zkušenosti s~textovými editory. Pro lidi, kteří
očekávají spíše nezaujaté technické informace a zejména pro fanoušky Emacsu
není tato příloha určena. Pro uživatele MS Windows také není tato příloha
určena. Tito uživatelé jistě už poznali, že jim je k~ničemu kompletně celý
článek.

S~interaktivními textovými editory jsem se poprvé setkal v~DOSu a poté
v~UNIXu. Jiné operační systémy umožňující interakci s~uživatelem jsem neměl tu
čest poznat. 

V~DOSu jsem po dlouhém vývoji zakotvil u~Qeditu, který jsem si přizpůsobil
obrazu svému. Jeho výchozí chování bylo zřejmě inspirováno editorem
Wordstar. Qedit měl přehledný konfigurační soubor s~možností jednoduché
tvorby maker a klávesových zkratek. Ovšem to bylo zhruba před dvaceti lety.
Při přechodu na UNIX jsem se naučil aspoň základy editoru "vi". Tento editor
měl totiž tu vlastnost, že se dal najít na skoro každém UNIXu, i kdyby tam
už nebylo vůbec nic jiného. Setkal jsem se výjimečně i s~UNIXy natolik
ořezanými, že tam nebyl ani "vi". Editovat konfigurační soubory systému
v~řádkovém editoru "ed" pak byla skutečná lahůdka. Tehdy nás ale
nic nemohlo odradit od našeho nadšení z~UNIXu.

Až do roku 2011 jsem používal dva editory:  "vi" a "Emacs". První
jmenovaný jsem používal jako \uv{odlehčený editor}
pro editaci systémových souborů. 
\uv{Odlehčený editor} musí být snadno dostupný v~každém UNIXu a musí umět
spolupracovat s~běžně používanými terminály. Nesmí se opírat o~přítomnost
Xserveru, protože ten často není při konfiguraci systému přítomen.
Umím jen úplné základy editoru "vi" a
podobně jako plno jiných lidí mě psychicky nesmírně vyčerpává přepínat mezi
dvěma módy tohoto editoru. Ale co, v~době počátku UNIXů nic jiného nebylo.

Druhý jmenovaný editor (Emacs) je kapitola sama pro sebe. Před dvaceti lety měla
jeho uživatelská dokumentace 700 stránek, dnes jsou k~Emacsu dokumenty dva,
dohromady mají 1600 stránek. Tím se mi nikdy nepodařilo prokousat. Komu se
to podařilo, nechť se přihlásí a pak hodí kamenem. Domnívám se, že editor má sloužit a ne být
středem pozornosti a nutit uživatele mu věnovat neúměrnou pozornost. Emacs
má velmi neobvyklý způsob ovládání, který s~mým oblíbeným Qeditem z~DOSu má
pramálo společného. Také používá naprosto neobvyklou terminologii, takže najít
něco konkrétního v~dokumentaci metodou "grep" je téměř nemožné. Nevíte totiž,
co máte hledat. Navíc je to komplikováno tím, že Emacs má dokumentaci
uloženu ve svém svérázném formátu, ke kterému nabízí přístup svým svérázným
způsobem (programem "info"). Uvedu namátkou jen tři terminologické
svéráznosti. Klávesovou zkratku "Ctrl-A" Emacs značí \uv{"C-a"}. Klávesu
"Alt" nazývá \uv{Meta} a značí \uv{"M"}. Symbol \uv{"M-A B"} v~dokumentaci
znamená \uv{zmáčkni "Alt" a "Shift", zmáčkni "A", pusť "Alt" a stále drž
"Shift", zmáčkni "B"}. Kdo nepustí klávesu "Alt" ve správném okamžiku, má
smůlu, Emacs vykoná něco jiného. Nikomu není příjemné, když se mu Emacs
takto směje do ksichtu.

Protože Emacs byl v~té době jediný editor, který byl použitelný na
rozsáhlejší věci (včetně \TeX{}ování rovnou z~editoru), investoval jsem do
něj asi měsíc svého života a pokusil se vytvořit alespoň pár vlastních
klávesových zkratek na \TeX{}ování a pro aspoň trochu normální ovládání.
I~poté jsem některé složitější úkoly (např. posuny sloupcových bloků) v~Emacsu
udělat neuměl. Další čas strávený nad dokumentací, než bych dokázal potřebnou
informaci vyhledat, se mi hrubě nevyplatil. Pokorně jsem tedy pustil ve
vedlejším okénku DOS emulátor, v~něm nahodil Qedit a úkol vyřešil tam.

Asi před deseti lety přišla další nepříjemnost v~podobě přechodu z~verze
Emacsu~19 na verzi vyšší. Mnou pracně vytvořená makra v~nové verzi
samozřejmě nefungovala. Dokumentace se stala ještě obludnější
a nesrozumitelnější. Nějakou dobu jsem kromě implicitní verze Emacsu
v~UNIXové distribuci udržoval vedle i starou verzi 19, na které jsem provozoval
veškerou svou práci. Bohužel, jak roky běžely, byla verze 19 stále obtížněji
kompilovatelná pro nové distribuce. Zpočátku jsem se dokázal povrtat
v~Céčkových zdrojích a kompilaci nějak rozdýchat, ale s~příchodem dalších
verzí kompilátoru a novějších knihoven to šlo stále hůř. Takže jsem se rozhodl
znovu investovat pár týdnů svého času, ponořit se do zrůdné dokumentace a
vytvořit pokud možno tytéž klávesové zkratky, jako jsem používal pro Emacs~19.
Od jednoho emacsového guru jsem se dozvěděl další nepříjemnost: nová verze už nebude
umět jedním klapnutím opravit špatně napsaný kus řádku, který člověk hledící
do klávesnice (místo na monitor) napsal omylem v~nespr8vn2 p5epnut0
kl8vesnici. Cituji názor tohoto emacsového guru: naučte se psát všemi deseti a
dívat se při psaní na monitor.

Všechny UNIXové editory, se kterými jsem se setkal, trpí
dalším neduhem: předpokládají, že člověk sedí u~vyorané klávesnice z~doby
kamenné, která nemá funkční klávesy na pohyb kurzoru. Takže nejstručnější
klávesové zkratky řeší posun kurzoru. Například "Ctrl-F" je posun
o~jedno políčko doprava. Ha, jak skvělé, ale jak k~ničemu\kern1pt! Začátečnický
tutoriál k~Emacsu je rovněž plný takových totálně zbytečných informací.
I~tohle komplikuje vztahy mezi editorem a jeho potenciálními uživateli.

Měl jsem možnost mluvit s~jedním příznivcem Emacsu. Zeptal jsem se ho, jak
se dá přepnout wordwrap mód z~implicitního emacsího chování, kdy je potřeba
psát dlouhé slovo poslepu třeba za roh a teprve mezera za slovem toto slovo
ulomí na další řádek. Očekával bych normální chování, kdy se slovo ulomí
v~okamžiku, kdy kurzor dosáhne nastavené hranice. Dále jsem se chtěl nechat
poučit, jak efektivně v~dokumentaci zjistit, jak vypnout case-insensitive
mód při povelu "isearch". Zvýrazňování syntaxe pro \TeX{}ové zdrojáky je
v~Emacsu svázáno s~novinkou, že texty za podtržítkem se
zobrazují zmenšeně (jako indexy). To působí velmi rušivě. Jak to opravit a
nepřijít o~zvýrazňování? Ani na jednu otázku jsem nedostal uspokojivou
odpověď.

Emacs je z~mého pohledu obluda, která se vymyká {\bf základnímu zákonu
UNIXu}, který praví: {\it UNIXové prostředí sestává z~malých elementárních
programů, které dělají jen jeden dílčí úkol, kvůli kterému byly navrženy, a
ten dělají dobře. Tyto programy vzájemně spolupracují}. Mám na mysli třeba
"grep", "awk", "bash", "bc", "tar", "gnuzip", "rsync", \TeX{} a další. Editor
Emacs byl prvním významným narušitelem tohoto základního zákona. Pak přišli další,
o~OO se nebudu raději zmiňovat.

Z~výše uvedeného vyplývá, že jsem při editování souborů dvacet let trpěl.
Dokonce jsem pomýšlel na to, že si napíšu editor vlastní. Ale letos přišlo
vysvobození. Začalo to tím, že jsem si instaloval nově systém do notebooku.
Jako první potřebuji mít odlehčený editor na editování konfiguračních
souborů systému. V~Gentoo Linuxu je pro tento účel přednastaven editor
"nano", který ale člověka pravidelně vytáčí dvěma blbými otázkami, než uloží
pozměněný soubor a ukončí činnost. Přeci jenom "vi" editor se svým
"Shift-ZZ" vykoná tuto práci bez ptaní a hned. Editor "vi" v~čisté podobě už
dávno neexistuje, používal jsem tedy už dlouho jeho "vim" implementaci.
A~v~nové verzi mě "vim" velmi rozhněval. Implicitně má nastaveno na
kurzorové klávesy vlevo/vpravo chození po slovech. V~tomto režimu jsem vůbec
nebyl schopen editovat. Řekl jsem si, že pokud do deseti minut v~dokumentaci či
pomocí Google nenajdu, jak se tato nová skvělost odstraňuje, letí "vim"
z~mého počítače pryč. A~taky že letěl.

Čím ale "vi" nahradit? Před deseti lety jsem viděl v~provozu editor "joe",
takže vím, že to je další možný odlehčený editor. Během pár vteřin po jeho
nainstalování jsem věděl, že bez blbého ptaní uložím soubor a ukončím
činnost editoru pomocí "Ctrl-KX". Během pár minut jsem shledal, že editor za
těch deset let výrazně pokročil kupředu. Během hodiny už začínám
tušit, že toto je editor, který mi nahradí nejen odlehčený editor, ale také Emacs. Má
všechny funkce, které pro své editování potřebuji. Vše jsem se dozvěděl
v~kratičké manové stránce, online nápovědě a v~přehledně vyvedeném
vzorovém konfiguračním souboru "/etc/joe/joerc". Jako třešničku na dortu uvedu
skutečnost, že Emacs má 25 krát větší binárku než "joe". Emacs navíc dynamicky
loaduje 43 dalších knihoven, zatímco "joe" loaduje jen základní knihovny a 
"ncurses". Editor "joe" dělá přesně to,
k~čemu byl určen, a dělá to dobře. V~souladu se {\bf základním zákonem UNIXu}.

Níže uvádím seznam vlastností, které mě u~"joe" editoru potěšily. Mnohé
z~nich jsem nikdy nedokázal v~Emacsu nastavit. Netvrdím, že by to v~Emacsu
nešlo, vždyť \uv{Emacs umí všechno}. Spíš je to kvůli mé neschopnosti se
orientovat v~nepřehledné emacsí dokumentaci.

\begitems

\bod Při rychlém hledání i při najdi-nahraď vnímá rozdíly mezi velkými a
     malými písmeny. Dá se to podle potřeby vypnout.
\bod Kurzor se nesnaží lepit na konce řádků, takže při posunování
     dolu/nahoru neskáče při své pozici vpravo jako čamrda.
\bod Při rolování dolů/nahoru obraz s~sebou neškube. 
\bod Wordwrap se chová normálně.
\bod Snadno přepnu do hexa módu.
\bod V~UTF8 terminálu editor lze přepnout do stavu, kdy edituje ISO
     soubory a naopak v~\hbox{ISO-}terminálu zase mohu editovat UTF8 kódované soubory.
\bod Neřeší, co řešit nemusí: fonty, přepínání klávesnice. To je starost
     terminálu.
\bod Jednoduše přeskočím během editování na místo v~souboru, které jsem nedávno opustil
     a pak se snadno vrátím tam, kde jsem byl předtím.
\bod Editor si pamatuje polohu kurzoru před ukončením. Když vlezu do souboru
     po nějaké době znovu, startuje v~místě, kde jsem soubor opustil. Taky
     si trvale pamatuje použité příkazy pro překlad a další věci.
     Historií těchto příkazů mohu procházet šipkami nahoru/dolů.
\bod Neptá se blbě na každou pitomost.
\bod Únik ze všeho pomocí "Ctrl-C" je přirozený. Výchozí klávesové zkratky se
     podobají zkrat\-kám v~mém starém dobrém Qeditu (tj. jsou odvozeny z~WordStaru).
\bod Má jednoduchou konfiguraci nových zkratek a maker. Během chvíle jsem si
     například nastavil propojení editoru s~filtrem "vlna", což byl úkol, na
     který jsem z~hlediska jeho obtížnosti v~případě Emacsu po celých dvacet
     let rezignoval a vlnkoval soubory \uv{ručně} ve vedlejším terminálu.
\bod Zobrazí "^M" na koncích řádků. Setkávám se totiž občas se soubory
     majícími pomršené konce řádku (z~DOSu nebo z~MS Windows). Pokud se mě
     editor snaží odstínit od tohoto problému, je to špatně, neboť pak
     vznikají záhadné chyby například v~shellových skriptech. Na druhé
     straně je editor schopen se přizpůsobit (když chci) a editovat
     v~DOSovém módu konců řádků.
\bod Konečně zase umím snadno označit sloupcové bloky (i myší) a posunovat
     s~jejich obsahem.
\bod Syntaktické zvýrazňování je příjemné a má jednoduché a přehledné
     konfigurační soubory. Během chvíle jsem si vylepšil například
     syntaktické zvýrazňování \TeX{}ových zdrojáků k~obrazu svému.
\bod Editor se naučí slova použitá v~otevřeném souboru a umožní jejich rychlé
     doplňování. Stačí napsat začátek slova a zmáčknout příslušnou klávesu.

\enditems

Nebudu zde uvádět všechny podstatné vlastnosti editoru. Stručný seznam
jeho možností najdete během chvilky pomocí Google. Myslím si, že editor nabízí vše,
co běžný uživatel (jako jsem já) potřebuje pro normální práci.

Některé nevýhody editoru mohou plynout z~faktu, že je zcela závislý na
prostředí terminálu, ve kterém je spuštěn. Na vstupu tedy snímá ty
informace, které mu tam pošle terminál. Například Xterm vysílá při zmáčknutí
klávesy Backspace stejný kód jako při zmáčknutí klávesy Delete a to je
stejný kód jako při "Ctrl-H". Mezi těmito třemi klapkami pak editor nemůže
rozlišit a reaguje na všechny jako Backspace. Chtěl bych vidět toho člověka,
který vyvíjel termcap pro Xterm, když tam navrhnul Delete=Backspace. Asi
se mu před tímto rozhodnutím srazila hlava s~železničním pražcem. Problém
jsem si opravil úpravou konfigurace Xtermu, ale od této chvíle nemám Xterm
splňující oficiální parametry.

Klávesové zkratky "Alt-něco" se nedají použít, neboť je terminál převede na
jednobytovou informaci typicky shodnou se zmáčknutím nějaké klapky
s~akcentovaným znakem. Editor se vůbec nedozví, že byla zmáčknuta klávesa
"Alt". Znamená to, že můžeme pracovat pouze s~klávesovými zkratkami typu
"Ctrl-něco". Aspoň se to lépe pamatuje. V~případě zkratek "Ctrl-něco" máme
k~dispozici jen 32 možností, při kterých terminál generuje kódy 0 až 31
takto: "Ctrl-@" je nula, "Ctrl-A" je 1, "Ctrl-B" je 2, atd., "Ctrl-^" je 30
a "Ctrl-_" je 31. Kdo zatím nevidí souvislost, podívá se za domácí úkol na
ASCII tabulku. Přitom ještě platí, že "Escape"="Ctrl-[". Máme ovšem štěstí,
že klávesy "F1", "F2" atd. a některé další vysílají z~terminálu k~aplikaci
poněkud delší sekvenci znaků (uvozenou kódem Escape), podle které aplikace
rozpozná, co bylo zmáčknuto. Při zmáčknutí "Ctrl-F1" je vygenerována jiná
escape sekvence než při "F1". Takže tyto zkratky typu "Ctrl-Fněco" dokáže
editor rozpoznat a dokonce nespadají do omezujících 32 možností zmíněných
dříve.

Různé terminály vysílají bohužel při mačkání kláves "F1" a spol. různé escape
sekvence. Někdy se tyto sekvence dokonce překrývají v~různém významu.
Například RxVT a Xterm mají vzájemně prohozeny Home a End. Editor "joe"
bohužel neumí pracovat s~konfigurací escape sekvencí závislou na použitém
terminálu. Já používám výhradně Xterm a Linuxovou konzoli a pro tyto dva
typy terminálů jsem si upravil svou konfiguraci joe editoru.

Výše popsané omezení plyne z~toho, že chceme použít odlehčený editor uvnitř
terminálu, tj. třeba i na vzdáleném počítači s~mizerným síťovým připojením.

Další možnou nevýhodou "joe" editoru je jeho až příliš jednoduchá
konfigurace maker. Nejsou k~dispozici žádné podmínky, žádná práce
s~proměnnými, jen sled za sebou jdoucích elementárních pokynů pro editor.
Abych tedy mohl v~"joe" příjemně \TeX{}ovat, vytvořil jsem si bashový
skriptík "texloop". V~[1] najdete kromě zmíněného skriptíku i mou
uživatelskou konfiguraci ".joerc". Můžete se tím inspirovat.

Tak jako dříve v~Emacsu, jsem soustředil i v~"joe" editoru \TeX{}ování na klávesu "F7".
Pomocí "Ctrl-F7" zahajuji proces "texloop" v~nově založeném okně editoru.
Editor si pamatuje posledně vložený příkaz (i příkazy starší), takže 
typicky nemusím vkládat celý příkaz "texloop" znovu. Poté mohu okno s~procesem
"texloop" skrýt ("F6", "Ctrl-KI") a mohu \TeX{}ovat pomocí "F7". Skoro
okamžitě po zmáčknutí této klávesy se mi obnoví zobrazení ve vedlejším 
prohlížeči PDF nebo DVI výstupu. Přitom (na rozdíl od Emacsu) okno s~výpisem
zpráv o zpracování \TeX{}u neobtěžuje, když nechci, ale mohu se tam 
podívat ("Ctrl-KI").

Tím, že jsem opustil "Emacs" a "vim" a přešel konečně na normální editor,
jsem si výrazně ulehčil život. Vymizela schizofrenie, zda v~dané chvíli chci
\TeX{}ovat nebo editovat konfigurační soubory vzdáleného serveru. Dělám to
od této chvíle stejným editorem s~jednotným způsobem ovládání.
Autor "joe" editoru Joseph H. Allen se přesně strefil do mých představ, jak má
tento typ software vypadat. Možná by měl mít tento článek jiný název:
The Joy Of Joe.

\subtit Odkaz

\noindent \hbox to\parindent{[1]\hss}"http://petr.olsak.net/texinunix.html"


\end