Úvaha k reformě vysokého školství

V posledních dnech jsme svědky viditelnějších projevů pochybností s připravovanou reformou vysokého školství a mnohé lidi to jistě vede k zamyšlení. Dovolil jsem si v následujícím textu zamyslet se také.

Je třeba zdůraznit, že debata na toto téma se vede už mnoho let, ovšem teprve nyní, když předsedové senátů veřejných vysokých škol odmítli jednat s ministrem a akademická obec Karlovy univerzity se schází k debatě o záměrech zákonů a vydává rezoluci, můžeme mít pocit, že se situace přiostřuje.

Úvahy a argumenty na toto téma bych si dovolil rozdělit do dvou oblastí. Na záležitosti spíše ideové, kde každý může mít na věc odlišný názor vyplývající z jeho životních zkušeností, jak funguje svět a jaké počínání a opatření by mohlo být správné. Dále jsou tu záležitosti legislativně procesní. Ovšem v tomto článku se pokusím zaměřit jen na ty ideje, legislativní proces si ponechám na příště.

Ideové otázky

Základní otázky lze formulovat takto: Do jaké míry má stát ovlivňovat vnitřní rozhodování uvnitř vysokých škol? Jsou peníze od státu směřované vysokým školám skutečným argumentem, že stát má podle obvyklých ekonomických principů právo o školách zcela rozhodovat, nebo jsme ochotni připustit, že ne všichni mohou rozumět tomu, co je pro vysoké školy správné? Je vnitřní samospráva vysokých škol správná volba, jak volit jejich vnitřní uspořádání? Je možné vše, co vidíme v zahraničí, slepě přebírat do našich podmínek bez kontextu s okolím? Jaký výstup z veřejných vysokých škol očekáváme? Je slovo ,,veřejná`` ve spojení s vysokou školou označení, že ta škola patří státu? Stačí, když budu splácet své vzdělání státu tím, že pro něj budu užitečný a budu platit daně, nebo je správné platit něco navíc, například splácet úroky a půjčky za školné bankám? Co to je vzdělání? Jakou přímou nebo nepřímou užitečnost můžeme očekávat od vědců?

Zakládací listina Karlovy univerzity

Univerzity jsou po církvích nejdéle fungující instituce. Je proto užitečné se podívat na jejich staletou tradici a zamyslet se nad tím, jak po tuto dlouhou dobu vypadal jejich vztah ke státu a jaké to pro rozvoj vzdělání a vědy mělo v různých dobách důsledky. V zakládací listině Karlovy univerzity Karel IV píše:

Na tomto učení budou pak doktoři, mistři a žáci všech fakult, jimž slibujeme znamenité statky, a těm, které toho hodné shledáme, udělíme královské dary.

Dnes bychom řekli, že stát zde garantuje dotace tomuto vysokému učení, nicméně si samozřejmě ponechává právo rozhodnout, komu a v jaké výši dotace udělí. Dále Karel IV:

Doktory, mistry a žáky na kterékoliv fakultě i mimo ní ... chceme zachovat pod zvláštní ochranou a záštitou našeho majestátu, každému pevnou záruku dávajíce, že všechna privilegia, výsady a svobody, kterých z královské moci užívají ... laskavě udělíme.

To zřejmě znamená, že král garantuje svobodu v bádání a privilegium uspořádat si na vysokém učení vnitřní strukturu podle vlastního rozhodnutí. Karel IV v zakládací listině rovněž označil důvod, proč si takto nechává pustit žilou:

Mezi tužbami našeho srdce ... naše pozornost se stále obrací k tomu, aby naše české království ... bylo ozdobeno množstvím učených mužů. A tak, aby naši věrní obyvatelé království, kteří bez ustání lační po plodech vědění, se nemuseli v cizích zemích doprošovat almužny, ... aby se stali poznáním věd vzdělanými, a nebyli již více nuceni ... za účelem vyhledávání věd kraj světa obcházet, k cizím národům se obracet, ... nýbrž aby za svou slávu považovali, že mohou jiné z ciziny k sobě zvát a účastny je činit té lahodné vůně a tak velikého vděku.

Jinak řečeno, stát považuje za důležité, aby mozky neutíkaly pryč. Spíše naopak, přeje si, aby přicházely do země české. Navíc je v té formulaci cítit respekt ke slovům ,,vzdělání`` a ,,věda`` a smíření se s tím, že o tomto nelze z laického pohledu, třebaže krále, rozhodovat. Na výstupu z nově založené instituce král očekává ,,lahodnou vůni``, což je pravděpodobně označení stavu mysli, ke kterému dospívají vědci v okamžiku poznání, kdy se jim daří zase mírně poodhrnout složitý hábit přírody. Tento stav mysli je skutečně bez osobní zkušenosti nepřenositelný a velmi obtížně kvantifikovatelný penězi. Přitom právě a zejména pro tuto ,,vůni`` to tito ,,učení mužové`` (dnes i ženy) dělají.

Pragmatici dnes se ovšem ptají: k čemu jsou tito vědci užiteční společnosti, jak jejich výstupy napojit na funkci peněz a ekonomické zákonitosti? Tvrdím, že přímočará užitečnost se zejména u bádání spadajícího do tzv. základního výzkumu hledá velmi těžko. Na druhé straně asi i pragmatici uznají, že kdyby panovníci v té době nezakládali univerzity v Bologni, v Paříži a v Praze a neudělili jim naslepo ,,královské dary``, dnes bychom asi stále jezdili na koních, Kolumbus by neměl dopravní prostředek na objevení Ameriky a indiáni by si stále v klidu lovili bizony.

Stav v roce 1990

Přeskočme nyní mnohá staletí a podívejme se, co se stalo u nás v roce 1990. Profesor Karel Malý z Karlovy univerzity společně s dalšími odborníky sepsali zákon o vysokých školách postavený na principech samosprávy těchto škol a na principech státních akreditací a dotací. Vyšel z historických zkušeností své univerzity i evropského prostoru a zanesl to do zákona. V té době studovalo na vysokých školách zhruba 10 procent populace. Na základě tohoto zákona stát měl možnost ekonomicky ovlivnit chování vysokých škol stanovením pravidel rozdělování dotací a dále rozhodováním o udělení akreditací. Vše ostatní, zhruba řečeno, zůstalo v kompetenci samospráv jednotlivých škol.

Amerikanizace

Další vývoj šel v duchu pokukování po tom, jak to dělají v Americe, kde mezitím stačili vymýtit skoro všechny bizony a indiány. Výsledky několika tamních univerzit byly na světové špičce, takže proč bychom od nich nepřevzali některé myšlenky: nejprve do Evropy a v zápětí potom k nám. Zapomněli jsme ale na některé faktory, které se přemístit nedají: schopní a nadějní géniové z Asie odjedou do USA zejména za svobodou, neboť Spojené státy se tak po celé minulé i předminulé století politicky profilovaly. Evropa se vyčerpala dvěma světovými válkami a následným komunistickým experimentem v její východní půlce, zatímco v USA prožívaly rozvoj podpořený přísunem mozků nejen z Asie, ale též z Evropy. Jako vedlejší efekt tito géniové posouvají univerzity v USA kupředu. Na tom, že tam mají studium rozdělené na bakalářské, magisterské a doktorské to nemá vliv. Bakalářskému stupni (srovnatelným úrovní tehdy s tím, co my jsme měli na středních školách) se tam říkalo vysokoškolské. A podle toho jim počty vysokoškoláků vycházely kolem 50 procent z celkové populace. Nápad: oni jsou tak úspěšní ve špičkové vědě, protože mají 50 procent vysokoškoláků a rozdělené studium do tří etap. Tak to převezmeme! Nejprve do Evropy, pak k nám.

Násilím se rozdělené studium na bakalářské a magisterské začalo uplatňovat i u nás. Stát navíc dotační politikou tlačil univerzity k nabírání stále většího množství studentů a ještě se bil v prsa radostí, jak se to rok od roku více daří a máme na vysokých školách stále více studentů. Jenže to nebyli vysokoškolští studenti v pojetí předchozích let, kdy jich tam bylo jen deset procent nejlepších. Tady se vyplnily mé soukromé prognózy, že rozdělení studia nepřinese očekávaný efekt, jen zbytečně o jednu kvalifikační práci pochybné kvality uprostřed studia navíc. Tradice v naší společnosti říká: vysokoškolák je ten, kdo je třeba inženýr nebo lékař. Ale bakalář? Co to je? Magistr? S ním se setkáváme v lékárně. Studenti tedy nastupovali na vysokou školu s přesvědčením, že musejí vždy dosáhnout i druhého stupně vzdělání. Nějak se jim s titulem bakalář nechtělo odcházet do praxe. Vysoké školy (znovu státem motivované ekonomicky) je na vstupu do druhé etapy studia moc nevyhazovaly a tak cca 90 procent bakalářů ve studiu pokračovalo. Stát později přiznal, že i toto se mu vymklo z rukou.

Devastace vysokého školství

Rozjel se proces degradace titulů a zvýšená poptávka po studiu vedoucím k těmto titulům. Stát rozděloval školám dotace podle počtu studentů. Třebaže celkový balík peněz ve státním rozpočtu v kapitole 333 (MŠMT) byl víceméně během let stejný, školy byly motivovány přijímat více a více studentů a získat tak peníze na úkor jiných, které počet studentů nezvyšují. Úroveň vzdělávání na těchto školách se musela podřídit průměru a šla do kytek. Koncem devadesátých let stát navíc rozhodl změnou zákona o vysokých školách, že novou poptávku po titulech podpoří ještě možností vzniku škol soukromých.

Jaké to má důsledky? Dnes máme místo 10 procent vysokoškoláků z celé populace rovnou 70 procent studentů, kteří začínají studium na vysoké škole. Takoví studenti už nereprezentují špičku nejschopnějších, ale běžnou populaci. Slovo ,,vysoká`` ve spojení školy už není to, co to znamenalo před dvaceti lety. Prázdnou frází se stalo základní ustanovení zákona o vysokých školách, které v paragrafu prvním praví, že:

Vysoké školy jako nejvyšší článek vzdělávací soustavy jsou vrcholnými centry vzdělanosti, nezávislého poznání a tvůrčí činnosti a mají klíčovou úlohu ve vědeckém, kulturním, sociálním a ekonomickém rozvoji společnosti.

Je potřeba si položit otázku, kdo za to může. Může za to samosprávné uspořádání vysokých škol nebo za to může stát? Mám dojem, že platí to druhé. Za této situace se stát rozhodl, že své chyby napraví a že vysoké školy potřebují reformu. Mnohaletá zkušenost nás ale na vysokých školách vede k ještě větší ostražitosti vůči jakýmkoli unáhleným a nepromyšleným reformám ze strany státu.

Diferenciace vysokého školství

Jakmile ,,jakoby vysokoškolskými`` institucemi prochází skoro celá populace, stává se z toho byznys, který má daleko od vysokoškolského vzdělání a vědy, jak tomu bývalo dříve. Stát se začíná oprávněně ptát, co se v takových institucích za jeho peníze děje. A představuje si, že by z těchto institucí udělal školící střediska, jejichž činnost by byla striktně závislá na poptávce zaměstnavatelů. To má logiku: 70 procent lidí je potřeba proškolit a připravit na zaměstnání. S původním vzděláváním deseti procent nejlepších to nemá už žádnou souvislost. K přetvoření vysokých škol na školící střediska samozřejmě státním úředníkům překážejí ty samosprávné principy, které byly dány do vínku před dvaceti lety skutečným vysokým školám. Tady je jádro problému.

Nutno konstatovat, že stát se přestal bít v prsa a chytil se za nos při pohledu na rostoucí procento vysokoškolských studentů asi před třemi lety. Připustil v dlouhodobém záměru MŠMT, že se mu to vymklo z rukou. Mimochodem, my jsme na vysokých školách v této věci varovali už před více než deseti lety, ale marně. Státní úředníci konečně přišli na to, že i kdyby se růst počtu studentů podařilo pouze zastavit, pak kvůli demografickému poklesu jich za několik let máme na vysokých školách více než sto procent populace. Každému tedy dojde, že to není možné. Před třemi lety se tedy stát chopil ekonomických dotačních stimulů, které má už dvacet let k dispozici, a začal je nepatrně měnit k lepšímu. Začalo se mluvit o diverzifikaci vysokých škol. To jinými slovy znamená, že je třeba prohlásit, které školy jsou ,,opravdu vysoké``. Kritérium, jak na to přijít, je citlivá otázka. Do vosího hnízda se nikomu dloubat nechce. Přesto aspoň částečně se nějaké kritérium kvality podařilo sestavit a podle něj rozdělovat nejprve deset, nyní dvacet procent dotace s příslibem, že tento trend bude pokračovat. Ostrůvkům pozitivní deviace na vysokých školách, které zejména na univerzitách se staletou tradicí stále existují, se tento postup zamlouvá. Ale přesto se zásadně cítí ohroženy záměrem státu odebrat nebo omezit jim samosprávu.

Učitelé a studenti tvoří univerzitu

Samospráva na skutečných univerzitách je tvořena po staletí spolurozhodováním studentů a učitelů, jejich vzájemným partnerstvím. Každý správný učitel se snaží, aby jej jeho studenti nakonec přerostli a dosáhli dál na cestě poznání přírody než on. Universita znamená společenství. Universitatis magistrorum et studentium. Společenství učitelů a studentů. To je zkušenost také těžko přenositelná do prostředí byznysu a handlů s tituly, kde na jedné straně jsou obchodníci a na druhé studenti jako klienti a zákazníci. Je příznačné, že zrovna takový pohled na studenty mají tvůrci reformy vysokého školství. Přitom potlačením spolurozhodování studentů a zaváděním managerských principů na vysokých školách tyto instituce dle mého názoru přestávají být univerzitami v původním smyslu tohoto slova.

Karlova univerzita má v tuto chvíli v akademickém senátu polovinu studentů, kteří společně s pedagogy rozhodují o rektorovi, o dlohoudobých cílech, o rozpočtu, o statutu a o dalších klíčových otázkách univerzity. Funguje to. ČVUT má v senátu 2/5 studentů. Nikde není důvod, proč by těch studentů měla být pouze třetina a proč by měl akademický senát o zmíněné pravomoci přijít. Přesto to předkladatelé záměru zákona (v rozporu s programovým prohlášením vlády) navrhují.

Školné

Možná jsem čtenáře zklamal, že jsem neodpověděl přímočaře na otázky, které jsem si vytýčil v úvodu článku. Přímočaré odpovědi neexistují. Podobně je to i s poslední, zatím zde nezmíněnou, otázkou školného. Osobně nemám problém se školným, cenu vzdělání cítím dost vysoko. Například oba mí synové studovali (jeden ještě studuje) na soukromé střední škole, kde se platí školné. Nejsem si ale jist, zda v prostředí českých vysokých škol zrovna školné k něčemu významně pomůže.

Otázku školného v problému reformy vysokého školství považuji za okrajovou, bohužel často médii vystrkovanou do popředí. Vnímám ji jako politické rozhodnutí. Rozhodli voliči v posledních volbách. Asi nám na vysokých školách nepřísluší toto nějak rozebírat. Podstata problému předloženého záměru zákona o finanční pomoci je ale jiná. Vytratily se z něj původní myšlenky z programového prohlášení vlády o studijních grantech, sociálních a podnikových stipendiích. Zůstalo jen u něčeho, co známe jako hypotéky. Banky už nyní pomocí líbivých reklam lákají studenty do půjček. Stát jim pro příště tuto reklamu zaplatí a zaplatí toho víc. Tento záměr zákona třeba vůbec nepočítá se studenty, kteří se během studia zadluží a studium nedokončí. Jak to pak budou splácet? Nebudou, nemají z čeho. Zacvaká to nakonec ručitel, tedy stát. Závěr: stát finančně podpoří pouze banky a neúspěšné studenty.

24. 1. 2012, revize 2. 3. 2012

Polemika

Prezident Klaus

Chtěl bych připomenout některým našim velkým akademikům, že debata není o soukromém, ale o veřejném školství. Chtěl bych připomenout našemu velkému prezidentovi, co se míní slovem veřejné. Rozhodně to neznamená, že školy patří státu a státní úředníci o nich mají právo rozhodovat. Znamená to, že školy vykonávají veřejnou službu, naslouchají potřebám společnosti a podle toho reagují. Slovo veřejné se promítá i do takového procesního detailu, jakým je současné zákonné ustanovení, že jednání akademických senátů jsou veřejná. Ano, veřejnost tam má kdykoli přístup. Přitom tam se o základních otázkách školy dnes rozhoduje. Příště, podle záměru zákona, se toto rozhodování má přesunout do (správních) rad, jejichž jednání jsou zaručeně neveřejná.

Nemohou bojovat proti školnému a současně chtít maximální akademickou svobodu a plné rozhodování o vysokých školách. Pokud školy touží po naprosté nezávislosti na státu, pak by samozřejmě musely chtít i nezávislost na penězích daňových poplatníků Tomuto jednoduchému argumentu docela dost lidí rozumí, použiji tedy nejprve podobně jednoduchý argument. Stát se v záměru zákona rozhodl pro obojí současně, zavést školné a odebrat akademické svobody. Stát může udělat obojí naráz a akademici se nemohou proti obému ohradit?

Současný stav je takový, že máme akademickou samosprávu, ale jsme závislí na penězích daňových poplatníků. Stát dvacet let rozhoduje, kolik peněz školám dá a jak je mezi jednotlivé vysoké školy rozdělí. Toto právo mu vůbec nebereme, jen považujeme za správné o tomto daném přídělu uvnitř školy si už rozhodnout sami. Záměr zákona je takový, že školné bude zastropováno tak, že závislost na penězích daňových poplatníků školám zůstane a navíc stát se začne montovat do věcí uvnitř školy. Tedy nejhorší možná varianta: akademici prohrají na všech třech frontách: závislost na penězích poplatníků zůstane, ztráta samosprávy, pro studenty školné.

Stát navíc v dlohodobějším výhledu plánuje obvyklý příděl daný vysokým školám během následujících let drasticky snížit, ze současných 23 miliard na 16 miliard. Už nyní je tato částka vyjádřená jako podíl na hrubém domácím produktu skoro nejmenší ze všech evropských zemí (0,62 %). Záměr státu tuto částku ještě snížit znamená naprostou likvidaci vysokých škol. Je to v souladu s volebními programy stran, které se dostaly k moci? Zkusme se na tom všichni zamyslet jako voliči.

Samospráva bude mít v radě většinu

Objevuje se názor, že když pouze třetinu rady vysoké školy jmenuje ministr, druhou třetinu navrhne rektor a třetí akademický senát, má stále samospráva školy v radě většinu. Kde ale berou zastánci toho názoru jistotu, že rektor bude svou třetinu vybírat z lidí, kteří budou na straně samosprávy? A kdo to jakživ viděl, aby rektor vybíral členy rady, kteří pak o něm rozhodují (zda ho potvrdí v další volbě, uzavírají s ním smlouvu, vyměřují plat).

Jednou z pojistek demokracie je skutečnost, že rozhodují orgány na veřejných jednáních, a tyto orgány se skládají z velkého množství volených zástupců rozličných názorů. V současné době např. akademický senát Univerzity Karlovy má 72 lidí a senát ČVUT 45. Dle záměru zákona se má přesunout rozhodování do (správní) rady, která má typicky daleko méně členů. Lobbisté tak budou mít příležitost členy rady přesvědčit o svých zájmech. V současné době to není pro ně možné z hlediska počtu senátorů. Mám též vážné obavy, že nový zákon otevře cestu ke korupci a dalším nekalým praktikám, které zatím do sektoru vysokých škol (i díky samosprávným principům) nepronikly.

I v současných správních radách vyskoých škol jsou politici

Tento argument byl mnohokrát uveden a v zápětí bylo vysvětleno, že současné správní rady rozhodují jen o malém okruhu vnitřních témat vysokých škol a ti lidé často považují své členství ve správní radě spíše jako ozdobu svého životopisu. Scházejí se cca čtyřikrát ročně (zatímco senáty se scházejí obvykle jednou měsíčně). V této četnosti schůzí správní rady by těžko mohli její členové začít rozhodovat o všech věcech, které jim záměr zákona předurčuje. Čím jsou ti lidé společensky slovutnější, tím budou mít méně času se vysoké škole věnovat. Na naplnění budoucí rady jako akčního orgánu nebude tedy snadné najít vůbec lidi. Pravda, politici jistě někoho vymyslí, ale toho se na základě zkušeností s politikou v České republice bojím. A mám proč: do správní rady ČVUT vutil ministr Dobeš člověka z VV bez vysokoškolského vzdělání, dříve neúspěšného studenta ČVUT. O koho se jedná najdete snadno na webu ČVUT. Tak takových lidí se potuluje v politice samozřejmě dost.

Záměr přebírá osvědčené principy ze zahraničí

Především by se dalo déle diskutovat, zda jsou ty principy skutečně osvědčené. Zkušenosti z minula v mnoha případech ukazují, že ne. Pokud se ovšem někomu toto hodí jako argument, najde obvykle některou instituci v zahraničí (zamlčí, že takto nefungují všechny) a konstatuje, že když tam to jde, půjde to i u nás. Vytrhne jednu dílčí část a chce ji implementovat tady. Takto se to dělat ale nedá. Nelze totiž ze zahraničí převést celé společneské klima, které s fungováním té instituce nedílně souvisí: názory na vysokoškolské vzdělání ve společnosti, prestiž a plat vysokoškolských učitelů, podíl státní dotace vysokým školám na hrubém domácím produktu, důvody, proč géniové odjíždějí tam a ne do malé České republičky,...

Kdo platí má právo rozhodovat

Nebudu podrobně opakovat, že ten, kdo školy platí, už dvacet let rozhoduje, kolik školám dá, jak jim to rozdělí a dále rozhoduje o udělování akreditací. Takže určitý díl rozhodování má k dispozici už nyní. Seznam veřejných vysokých škol je přílohou zákona a tedy o vzniku či zániku takové školy rozhoduje zákonodárce. I z tohoto důvodu jsou veřejné vysoké školy motivovány vykonávat to, co si přeje stát. Mám ale obavy, že pokud by chtěl stát jako plátce rozhodovat i uvnitř škol, mohl by se po určitém ekonomickém zjednodušení dostat až k poznání, že výsledným produktem firmy zvané vysoká škola je vysokoškolský titul. Bude tedy rozhodovat o tom, komu jej dá a komu ne, protože tu firmu přeci financuje. Učitelé a vědci už do toho nebudou mít co mluvit, ti penězi nepřispívají, naopak peníze spotřebovávají. Možná tato vize zní poněkud nadneseně. Chtěl jsem na ní ukázat, že jednoduché ekonomické principy ve vysokém školství nefungují. V každém případě je ale potřeba hledat hranici, až kam náš plátce může uplatnit svůj vliv a co už není v jeho kompetenci. Domnívám se, že v současném zákoně je ta hranice dobře navržena. V záměru zákona není zdůvodněno, proč by se ta hranice měla posunout. On totiž důvod existuje jen nekalý: někdo chce rozhodovat o tom, komu titul dá a komu ne. Chce rozhodovat o lukrativním majetku vyskokých škol, který je zatím mimo vliv státu.

4. 3. 2012

Jak by to mohlo vypadat

Čtenář si může pomyslet, že je pro mě lehké kritizovat, ale těžší je napsat o tom, jak by se to mělo udělat. Pokusím se tedy i o tu těžší část. Následující řádky jsou mým soukromým názorem, jak by se věci daly řešit. Ne se vším asi bude každý souhlasit. Nicméně je potřeba mít na paměti, že tato má ,,fantasie`` nemá mnoho společného s realitou, tj. jak to chtějí řešit současní politici.

Z výše popsaného je zřejmé, že se vysoké školství dostalo (vinou státu) do nezáviděníhodného stavu a že reformu v nějaké podobě potřebuje. Nejdůležitější kroky reformy (dle mého názoru) by se daly shrnout takto:

1. Označit, které školy jsou univerzitní, s tím souvisí otázka měření kvality.
2. Umožnit slučování vysokých škol, změnu jejich typu (veřejné/soukromé) a připustit jejich zánik.
3. Zavést financování veřejných škol na základě veřejné smlouvy mezi státem a školou.
4. Zaručit akademickou samosprávu na univerzitách.
5. Vyřešit pravomoc rektora v kontextu samosprávných fakult.
6. Nenásilně řešit otázky kompatibility VŠ vzdělání se zahraničím.
7. Hledat důvody, proč se nezrodily elitní soukromé školy, poučit se z chyb.
8. Řešit otázku školného.

Ad 1.

Stát by měl prohlásit, že se chystá do tří let udělat čáru v příloze zákona o vysokých školách, kde se nalézá seznam veřejných vysokých škol. Měl by prohlásit, že nad čárou se objeví 7 vysokých škol a pod ní zbytek. Školy nad čarou se prohlásí za univerzitní, zbytek za odborné. Pouze na univerzitách by bylo možné mít doktorské studijní programy a pouze univerzity by mohly ustanovovat profesory. Pouze univerzity by měly zákonem garantovanou strukturu samosprávných fakult.

Do půl roku po intenzivní debatě s akademickou obcí by měla být státem jasně formulovaná a od té doby neměnná pravidla hodnocení kvality vysokých škol, podle kterých se rozhodne o těch sedmi univerzitách. Tato pravidla by se měla opírat o mezinárodně uznávaná scientometrická měření a o průzkum kvality absolventů. Je zřejmé, že každé takové měření vědeckých výstupů má své problémové stránky. Osobně se mi nelíbí, že to vědce nutí pořád něco vykazovat, sepisovat a vytlačuje se původní smysl vědy: zkoumat a vynalézat, protože je to jaksi samozřejmé. Ale připouštím, že nějak se to počínání vědců, které se vymyká chápání většiny populace, měřit musí. Je tedy třeba o těchto metrikách intenzivně debatovat a do půl roku přijít s nějakým závěrem. Za tři roky se toto měření použije a rozhodne se o čáře v seznamu vysokých škol. To je dostatečná doba, aby školy mohly začít na sobě pracovat a věděly, co se bude měřit.

Jakmile se podaří namalovat tu čáru, je základní očista vysokých škol provedena. To je nejtěžší a nejbolestivější krok reformy, do kterého se zatím nikomu moc nechce. Na univerzitách bude studovat cca 15 procent populace a zbytek bude jinde.

Ad 2.

Vzhledem k omezenému počtu univerzit nad čarou může pak dojít k případnému sloučení některých vysokých škol buď už před tříletým horizontem nebo dodatečně po něm. Takovéto organizační změny by měly být zákonem podpořeny.

Ad 3.

Podporuji princip kontraktového financování, kdy každá veřejná vysoká škola specifikuje svou veřejnou službu a uzavře se státem smlouvu, na základě které dostane během pěti let státem garantované finance. Dlužno říci, že tento nápad ve stávajícím záměru zákona je, ministerstvo školství to prosazuje, ale ministerstvo financí to odmítá, protože tím vznikne mandatorní výdaj státního rozpočtu. To si prý stát nemůže dovolit. Budiž, třeba by stačilo, aby tento způsob financování měly zaručeny jen univerzity, ostatní veřejné vysoké školy nikoli.

Ad 4.

O návrhu veřejné smlouvy ze strany školy by rozhodoval rektor a schvalovala by mu to správní rada i akademický senát. To je jediné místo, kde by došlo k posílení pravomoci současných správních rad. Kompetence akademických senátů by měly zůstat zachovány. Počty studentů v senátech by měly rovněž zůstat podle stávajícího platného zákona.

Členění na fakulty bych ponechal i školám, které se dostanou pod čáru. Jejich fakulty ovšem nebudou mít zákonem garantovaný samosprávný charakter. Fungování fakult těchto škol by bylo dáno statutem vysoké školy. Pokud by se ovšem škola rozhodla nemít děkany volené samosprávnými orgány (akademickými senáty) fakult, pak by vedoucí pracovník takové součásti nemohl být nazýván děkanem a v takovém případě je asi žádoucí, aby se ona součást nejmenovala fakulta.

Poznamenávám, že současně platný zákon obsahuje podrobně vyjmenované pravomoci akademických senátů fakult (tj. garance samosprávného principu na fakultách) a nový záměr zákona to neobsahuje. Předpokládá, že si všechny školy ve svých statutech rozhodnou samy, jak mají fungovat fakulty. To může vést k nepředvídatelným důsledkům.

Ad 5.

V současném zákoně je rektor vystavován dvěma mlýnským kamenům, jednak má zodpovědnost za školu jako celek, ale nemá příliš pravomocí vzhledem k fakultám, protože ty jsou řízeny samosprávně. Jednoduše: rektor si nemůže vybrat třeba své podřízené: děkany fakult. Ty mu zvolí akademické senáty fakult. To se snaží současný záměr zákona řešit, ale alibisticky. Píše: o fungování fakult si rozhodněte sami ve svých statutech. Já bych navrhnul fakultám univerzit samosprávu garantovat zákonem, ale rektorovi umožnit pozastavit platnost rozhodnutí jakéhokoli orgánu fakulty (i samosprávného). Po takovém pozastavení by musel rektor s tímto problémem předstoupit před akademický senát celé školy a ten by tu věc definitivně rozhodl.

Ad 6.

Přiznám se, že mě velmi mrzí rozštípnutí vysokoškolského studia na bakalářskou a magisterskou etapu ve jménu tzv. boloňského procesu. Těžko můžeme v bakalářské etapě studenta připravovat na magisterskou etapu i k novodobému výrobnímu pásu jako novodobého dělníka, pokud on se rozhodne po bakalářském studiu odejít do praxe. Jde pořádně dělat jen jedno nebo druhé. Dovolil bych tedy univerzitám podle jejich vlastního uvážení vrátit se k dlouhým pětiletým programům, jaké jsme tu měli dříve, když jsme ještě neskloňovali slova ,,boloňský proces``. Tento krok by měl být kompenzován pečlivě nastaveným systémem nostrifikací, kdy univerzity uznají bakalářský titul a přijmou studenta (po přijímacím řízení) do svého dlouhého programu s tím, že mu odpustí některé povinnosti během studia, které splnil ve svém bakalářském studiu na jiné vysoké škole. Toto by chtělo ješte podrobně promyslet.

Ad 7.

Do problematiky soukromých vysokých škol moc nevidím. Pouze jsem zaznamenal, že během doby, kdy se tyto školy začaly zakládat, nevznikla v našich končinách žádná novodobá MIT. Naopak, mám zprostředkované informace, že snad tam studují jen studenti, kteří nemají schopnosti na to prosadit se na veřejné vysoké škole, ovšem jsou ochotni potřebu titulu řešit i na škole, kde je nutné zaplatit školné. Současný záměr zákona tento problém vůbec neřeší. Domnívám se, že by měl. Že by se měla analyzovat situace na soukromých vysokých školách a vyvodit z toho závěry a přizpůsobit podle toho případný nový zákon.

Ad 8.

Povšimněte si, že otázku školného jsem i v této kapitole umístil až na konec jako nepříliš důležité, ale zajímavé téma. Má-li se školné na veřejných vysokých školách zavést, protože tak rozhodli občané ve volbách, pak budiž. Ovšem stát musí garantovat univerzitám, že nebude v případě dohadování nad veřejnou smlouvou vůbec přihlížet příjmům, které univerzita vybere na školném. Tj. univerzita dostane od státu stejnou částku v případě, že by školné zavedla a stejnou, když školné nezavede. To je v této otázce zcela klíčové. Starost, jak naložit se školným (a zda ho vůbec použít) by bylo na univerzitách. Dovedu si představit, že by univerzity zavedly školné v oborech, kde by byla vysoká poptávka po studiu značně převyšující nabídku a v jiných oborech by je nezavedla. Také si dovedu představit, že by přihlížela ke studijním výsledkům studenta a školné by od jisté kvality výsledků odpustila a naopak od ještě lepší kvality výsledků by studentovi platila (z fondu, kde by bylo vybrané školné) nezanedbatelné stipendium. Dovedu si také představit, že vybírat školné do zákonem stanovené meze by byly oprávněny je univerzity.

Finanční pomoc studentům postavenou na státem garantovaných půjčkách bych zcela zrušil. Chytrý nemajetný student by stejně dostával nakonec stipendium. Jiní studenti mohou (ale nemusejí) využít komerčních půjček, jaké se nabízejí už nyní, pokud chějí.

8. 3. 2012

Akreditace plzeňských práv

Tak mě dnes vůbec nepotěšilo, že ministerstvo školství se postavilo proti rozhodnutí Akreditační komise a prodlužuje akreditaci studijního programu práv na ZČU (Západočeské univerzitě) v Plzni. Ministr se nechal ovlivnit naříkajícími studenty, kteří se na něj přijeli podívat autobusy.

Vysokým školám, rozhodně neprospěje, když dva státní orgány, které mají pečovat o kvalitu vysokých škol (ministerstvo a Akreditační komise) připravují na sebe žaloby pro nedodržení zákona. Také neprospěje, pokud program v Plzni bude pokračovat, neboť my nutně potřebujeme na vysokých školách nastoupit očistný proces a toto rozhodnutí to zcela zablokuje. Vítězí nekvalita nad kvalitou. I ty pozitivní střípky navrhované reformy byly tímto rozhodnutím rozdrceny a zašlápnuty do bláta či ještě něčeho horšího.

Problém obnažuje další mezeru v současném zákoně: je známo, že akreditace studijních programů se uděluje na omezenou dobu. Vysoká škola ale nemůže na mnoho let dopředu předjímat, jak dopadne případná nová žádost o akreditaci (nebo o prodloužení původní). Přitom musí na tři nebo pět let přijímat studenty ke studiu. Je asi nesmysl přestat přijímat studenty a vyprázdnit lavice v době dobíhání programu, aby všichni stačili absolvovat před ukončením stávající akreditace. Teprve po rozhodnutí ministerstva o prodloužení akreditace by měla začít škola ty lavice znovu plnit. Takto to samozřejmě žádné školy nedělají a nyní na to ZČU dojela. Zdá se vám to absurdní? Ale tak praví zákon.

Zákon navíc vymezuje povinnost vysokým školám (§ 86) zajistit studentům možnost pokračovat ve studiu stejného nebo obdobného programu na téže nebo jiné škole. Ale jak, to tam nenapíšou. Když škola nedostane akreditaci na stejný nebo podobný program a jiná škola se na ni vykašle, pak postižená škola nemá možnost dostát své povinnosti. Navíc tato povinnost školy se týká pozastavení nebo odnětí akreditace, tj. ukončení její plné platnosti před plánovaným koncem (na podnět Akreditační komise a z rozhodnutí ministerstva). Vůbec nic se v zákoně nepíše o případu, kdy termín akreditace normálně skončí a Akreditační komise nepodpoří jeho prodloužení. Což je právě situace v Plzni. Vyplývá z toho jediné: student, než se rozhodne pro konkrétní studijní program, by si měl zkontrolovat, zda během jeho studia nevyprší akreditace tohoto programu. Pokud ano, zapisuje se na takový program jen na vlastní riziko. Zdá se vám to absurdní? Ale tak praví zákon.

Dodám ještě, že podle mé interpretace zákona ministr skutečně tento zákon porušil. V paragrafu 79 odstavci pátém se píše

Ministerstvo akreditaci neudělí, jestliže
f) Akreditační komise nevydala souhlasné stanovisko.

Tady je jednoznačně řečeno, že při nesouhlasném stanovisku Akreditační komise nemá ministerstvo žádný manévrovací prostor. Komise tedy v tomto případě nehraje roli jen poradního orgánu. Zdá se vám to absurdní? Ale tak praví zákon.

Mírná slabina tohoto ustanovení je v tom, že § 79 píše o udělování nových akreditací. Případ prodloužení stávající akreditace je formulován v paragrafu 80 takto.

Platnost akreditace lze i opakovaně prodloužit. Na řízení o prodloužení akreditace se přiměřeně vztahuje § 79.

Slovo ,,přiměřeně`` v právnické hantýrce znamená obvykle doslovný přepis odkazovaného paragrafu, jen slova ,,udělení akreditace`` se v něm nahradí slovy ,,prodloužení akreditace``. Ovšem jsou lidé, kteří si mohou slovo ,,přiměřeně`` vykládat jinak a na základě něho soudit, že ministr zákon neporušil. Na výklady zákona v případě sporů máme v naší zemi soudy. Soudci jsou samozřejmě absolventi práv, včetně těch v Plzni. Zdá se vám to absurdní?

Ministerstvo použilo ještě jednu pozoruhodnou právní kličku. V únoru Akreditační komise vydala souhlasné stanovisko k prodloužení akreditace programu (ta končí letos v červnu), ale jen do září, aby mohli dostudovat letošní páťáci. Ministerstvo vyhodnotilo, že Akreditační komise nemá zákonné oprávnění omezovat platnost svého souhlasného stanoviska a vrátilo to komisi s dotazem, jak to tedy myslí. V březnu komise zasedala podruhé a vydala tedy nesouhlasné stanovisko k prodloužení. Ministerstvo pak dnes rozhodlo na základě únorového souhlasného stanoviska komise, ovšem v souladu s kompetencemi ministerstva rozhodlo o termínu platnosti akreditace až do roku 2016. Březnové nesouhlasné stanovisko komise považuje ministerstvo za ,,nicotné``, neboť není zákonný důvod, aby komise změnila stanovisko ze souhlasného na nesouhlasné. Připadá vám to zábavné? Běžte studovat práva a můžete se takovými věcmi bavit celý život...

9. 3. 2012