\hsize=30pc                       % 30 pica
\vsize=46pc                       % 46 řádků po 12pt (zhruba)
\raggedbottom                     % Vynechat dole na stránce příp. místo

\chyph

%% Parametry sazby %%
\emergencystretch=2em                   % Dodatečná roztažitelnost
\parindent=14pt                         % Odstavcová zarážka
\widowpenalty=10000 \clubpenalty=10000  % Absolutní zákaz vdov a sirotků
\lineskip=0pt                           % Velké boxy se budou dotýkat
\bigskipamount=12pt \medskipamount=6pt  % Nevkládat deformovatelné výplňky
\smallskipamount=3pt

\def\,{\thinspace}  \def\.{\kern.1em }
\def\CS{$\cal C\kern-.1667em\lower.5ex\hbox{$\cal S$}\kern-.075em $}
\let\smallA=\sevenrm
\def\La{L\kern-.36em\raise.5ex\hbox{\smallA A}\kern-.12em}
\def\LaTeX{\La\TeX}
\def\twoe{$2_{\textstyle\varepsilon}$}

% uvozovky
\def\clqq{\char254 }
\def\crqq{{\edef\iSF{\spacefactor\the\spacefactor}\char255 \iSF\relax}}
\def\uv{\bgroup\aftergroup\closequotes\leavevmode\clqq\let\next=}
\def\closequotes{\unskip\crqq\relax}

\def\begitems{\medskip\bgroup\catcode`\*=13 \narrower}
\def\enditems{\par\egroup\medskip}
{\catcode`\*=13 \gdef*{\par\noindent\llap{$\bullet$\ }\ignorespaces}}

\catcode`\"=13
\def"{\hbox\bgroup\let"=\egroup\setverb\tt}
\def\setverb{\def\do##1{\catcode`##1=12}\dospecials\obeyspaces}
\def\begtt{\medskip\bgroup
   \setverb
   \catcode`\"=12\catcode`\~=13 \obeylines
   \startverb}
{\catcode`\|=0 \catcode`\\=12
  |gdef|startverb#1\endtt{|tt#1|egroup|medskip}}

\catcode`\<=13 \def<#1>{$\langle\hbox{\it#1\/}\rangle$}

\def\sub #1\par{\bigskip\hbox{}\nobreak\vskip-\medskipamount
   \hbox{\let\smallA=\sevenbf \bf #1}\nobreak\medskip}
\let\titul=\sub


\titul Proč nerad používám \LaTeX
%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%

V~tomto článečku bych chtěl uvést několik věcí, které se mi na koncepci
\LaTeX{}u nelíbí a vysvětlit, proč jsem zůstal u~plainu. Nechci tímto
článkem vyvolávat nepokoje v~řadách \CS{}TUGu. Vážím si samozřejmě lidí,
kteří perfektně rozumějí \LaTeX{}u a tento článek nechce nijak znevažovat
jejich práci.

\LaTeX{} je nadstavba postavená nad formátovacím programem \TeX. Podle mého
názoru hlavní cíle \LaTeX{}u jsou následující:

\begitems
* Odstínit poměrně složitou problematiku \TeX{}u od koncového uživatele.
* Vytvořit vlastní jazyk vstupních textů.
* Umožnit formátovat jednoduché dokumenty podle předzpracovaných stylů.
* Umožnit snadnou výměnu dokumentů a jejich nové přeformátování.
\enditems

Těchto cílů bylo dosaženo jen částečně. Pokusím se dokázat, že úplné
dosažení stanovených cílů není možné z~principiálních důvodů a že brzdou
v~této věci je, překvapivě, samotný \TeX.


\sub Nedostatečnost jazyka \TeX{}u

\TeX{} nebyl stvořen se záměrem, aby se nad ním dělaly univerzální
nadstavby na úrovni jeho jazyka maker. Rozhodně nelze tyto nadstavby
prezentovat veřejnosti jako uzavřené systémy. Na to není programovací
jazyk \TeX{}u stavěný. Proto nechápu, proč se o~to autoři různých
vylepšení \LaTeX{}u neustále snaží.

Můžete argumentovat, že vždy musí existovat hranice, pod níž nemusím
zkoumat, jak systém funguje, mám-li si zachovat duševní zdraví. Například
při jakékoli činnosti s~počítačem potřebujeme určitou míru abstrakce.
Programujeme-li třeba databázovou aplikaci, zajímají nás elementární
nástroje vývojového prostředí a nezabýváme se tím, jak putují elektrony po
polovodičích centrálního procesoru.

Pro tento způsob odstínění problému byla na každém stupni abstrakce
vytvořena v~počítačových vědách dobrá koncepce, která odstínění
umožní. Musíme si ale přiznat, že \TeX{} takovou dobrou koncepci nenabízí.
Nelze pomocí jeho makrojazyka vytvořit novou úroveň práce, při
které není potřeba vracet se k~vestavěným vlastnostem \TeX{}u.
Z~toho pramení většina problémů \LaTeX{}u (jak uvidíme jednotlivě dále).
Základní chybou \LaTeX{}u tedy je, že si stanovil cíle, pro které nebyly
vytvořeny podmínky v~\TeX{}u samotném.

Uvedeme příklad. V~běžných programovacích jazycích může programátor
elementárními prostředky ošetřit všechny neočekávané situace programu.
Všichni víme, že dobrý program by měl mít ošetřeny všechny alternativy
vstupu a považujeme za ostudu, když program havaruje se systémovou chybou.
Makrojazyk \TeX{}u ale nemá potřebné nástroje na ošetření všech závad na
úrovni \uv{\LaTeX{} error} (srovnej: chyba ošetřená programem). Chyba často
vyjde najevo až po činnosti vnitřních algoritmů \TeX{}u a projeví se jako
\uv{\TeX{} error} (srovnej: systémová chyba programu).

Pokud by se autor makra snažil vše ošetřit na úrovni svého makra, byl by
vzniklý kód z~90\,\% o~tom, jak ošetřit uživatelské výstřelky a ve zbylých
10\,\% o~vlastní sazbě. To je myslím zbytečná investice jednak lidského
potenciálu (mám na mysli lidi, kteří taková makra dělají a jiní, kteří
jejich výtvory musejí číst) a jednak strojového potenciálu (mám na mysli
strojový čas a paměť počítačů).


\sub Snaha \LaTeX{}u o~odstínění složitosti \TeX{}u

Jedním z~cílů \LaTeX{}u bylo umožnit nepoučenému uživateli používat \TeX{},
aniž by musel pronikat do složitostí tohoto programu. Nakonec ale sami
\LaTeX{}oví odborníci přiznávají, že bez \TeX{}booku to prostě nejde. Takže
snaha o~odstínění problematiky \TeX{}u je vlastně zbytečná.

Představte si, že si nějaký uživatel přečte \LaTeX{}ovou příručku a
nabyde dojmu, že mu bude stačit rozumět problematice sazby na úrovni této
příručky. Pak se jednou překlepne třeba při sestavování tabulky a na
terminálu na něj \TeX{} křičí: {\tt Extra alignment tab has been
changed to "\cr"}. Uživatel začne znovu listovat ve své příručce a zjistí,
že tam o~žádném "\cr" není jediná zmínka. Má pak tři možnosti: (1)~Zmáčkne
Enter a podobně se zachová i u~dalších chyb. Pomyslí si, že ten \LaTeX{} je
něco tajemného a mystického. (2)~Propadne zoufalství a jde od toho. Dojde
k~závěru, že je lepší zůstat u~Wordu. Vždyť stačí vzít tabulku v~Excelu a
jednoduše ji přemístit do Wordu a jaképak smolení se s~nějakým podezřelým
"\cr". (3)~Pořídí si \TeX{}book a po intenzivním studiu nakonec
řekne: \uv{aha}. V~tuto chvíli ale už nepotřebuje, aby mu \LaTeX{} zakrýval
složitost \TeX{}u.

Nebudu podrobně popisovat zoufalý výraz v~očích každého začínajícího
uživatele \LaTeX{}u, když po použití "\vspace" tak, že nad značkou ani pod
ní není prázdný řádek, dostane nečekaný výsledek. Ve své příručce nemá
žádnou zmínku o~tom, co to je "\vadjust", takže mu připadá chování
"\vspace" jako tajuplné. Podobně zoufale se uživatelé dívají na obrazovku
svého počítače, pokud jim uplavou plovoucí objekty (tabulky a obrázky)
úplně jinam, než předpokládali. Přitom oni chtěli jen použít značku
"\caption" a to je přinutilo definovat objekt v~prostředí, v~němž může
uplavat na jinou stránku.


\sub Utajení skutečností

Utajení některých důležitých vlastností \TeX{}u v~\LaTeX{}ových příručkách
v~největší míře souvisí s~předchozím bodem o~snaze odstínit složitost.
Ovšem některé chybějící informace jsou těžko odůvodnitelné. Za všechny
uvedu jen dva příklady.

\LaTeX{}ový uživatel se nikde nedočte o~makru
"\choose", které je elementární zkratkou použití primitivu
"\atopwithdelims" a vytváří binomické koeficienty. Můžeme sice v~\LaTeX{}u
napsat

\begtt
\left(\begin{array}{c} n\\ k\end{array}\right)
\endtt

\noindent
ale lidé aspoň s~nepatrnou mírou vkusu tuší, že to je
podivná snůška \TeX{}ových primitivů ("\left", "\right")
kombinovaná s~\LaTeX{}ovým monstrem "array".

Druhým příkladem je chybějící zmínka o~primitivu "\eqno" a "\leqno" pro
značkování rovnic. Skutečně, v~celém \La{}mportovi to nenajdete a v~jiných
příručkách taky ne. Autoři těchto příruček zřejmě žili v~domění, že jejich
čtenáři si za všech okolností vystačí s~automatickým značkováním rovnic,
které jim poskytuje \LaTeX. Ovšem chyba lávky. Zúčastnil jsem se jednoho
\LaTeX{}ového kurzu, kde řešili problém, jak dostat na okraj rovnice
konkrétní značku, nepřidělenou žádným automatem. Například značku (P).
Řešení tohoto úkolu bylo impozantní. Nejprve se vysázela rovnice, pak se
pomocí záporného "\vspace" vycouvalo zpět na úroveň rovnice, dále se
použilo "\begin{flushright}", napsala se značka a konečně se to uzavřelo
pomocí  "\end{flushright}". To asi nepotřebuje dalšího komentáře.


\sub Nerozlišování mezi \LaTeX{}em a \TeX{}em

Skoro v~žádné \LaTeX{}ové příručce se nedozvíme přesnou souvislost mezi
\LaTeX{}em a \TeX{}em. Občas v~některé najdeme mlhavé přirovnání 
rozebírající vztah závodního vozu s~pohodlným rodinným korábem, ale
vyložení technických souvislostí považují asi autoři příruček za
složité.

Z~uvedených důvodů se v~\LaTeX{}ových příručkách nerozlišuje mezi
vlastnostmi \TeX{}u a \LaTeX{}u. Pro jednoduchost se všude mluví
o~\LaTeX{}u. Například \LaTeX{} formátuje odstavce, \LaTeX{} rozdělí text
na více stránek. Víme, že to není pravda. Když pak někteří \LaTeX{}oví
uživatelé přijdou na to, že kromě \LaTeX{}u existuje ještě nějaký podivný
\TeX, jsou obvykle zmateni. Své zmatení dávají často najevo novotvarem
(\La)\TeX.


\sub Vlastní jazyk vstupních textů

\LaTeX{} se pokusil definovat vlastní jazyk pro značkování vstupních textů.
Snaha byla, aby značky podléhaly pokud možno jednotným principům a byly pro
uživatele pochopitelné. Jazyk má také pomoci uživateli vyhnout se různým
syntaktickým úskalím jazyka \TeX{}u.

Srovnejme způsoby zápisu, které zhruba(!!) znamenají totéž:

$$\vbox{
\let\par=\cr \obeylines \halign{#\hfil\qquad &#\hfil
\qquad\TeX    &  \qquad\LaTeX{}
"\hsize=30pc" &  "\setlength{\textwidth}{30pc}"
"\vskip1cm"   &  "\vspace{1cm}"
"{a\over b}"  &  "\frac{a}{b}"
"\hbox{abc}"  &  "\mbox{abc}"
"\vbox{...}"  &  "\minipage{...}" nebo "\parbox{...}"
}}$$

Bohužel (nebo bohudík?), v~\LaTeX{}u je možno psát i některé přímé
\TeX{}ové konstrukce. To je další nedůslednost v~odstínění problematiky
\TeX{}u před \LaTeX{}ovým uživatelem. Jakmile to \LaTeX{}ový uživatel
zjistí, začne většinou míchat oba dva způsoby zápisu: \TeX{}ový i
\LaTeX{}ový. To dokazuje, že snaha o~vytvoření lepšího, přehlednějšího, a
přitom stejně mocného jazyka, se zcela nepovedla.

\TeX{} nám například hlásí "Overfull \hbox" a \LaTeX{} jako makro nemá
prostředky toto hlášení změnit na "Overfull \mbox". Záznam o sazbě je tedy
\LaTeX{}ovému uživateli předkládán pomocí \TeX{}ového a nikoli
\LaTeX{}ového slovníku. Považuji to za matení nebohých uživatelů.


\sub Strukturované značkování

Pod tímto pojmem rozumím značky, které
člení dokument do struktury (například kapitola, citát, poznámka) a
nezabývají se typografií dokumentu (zda použít "\medskip" nebo "\bigskip" a
jaký zavést do sazby font).

\LaTeX{}oví zastánci zdůrazňují, že koncepce vstupního jazyka \LaTeX{}u
vede uživatele ke strukturovanému značkování. To není pravda.

Uživatele, který teprve začíná pracovat s~\TeX{}em nebo s~jakýmkoli jiným
sázecím systémem, velmi těžko přesvědčíme o~výhodách strukturovaného
značkování. Chce to dlouhodobou praxi, než člověk na výhody tohoto způsobu
značkování přijde. Většina lidí se rozhodne pořídit první dokument proto,
aby jednotlivé jeho části vypadaly přesně tak a tak. Nasadí si tak klapky
na oči, které se těžko sundávají.

Mé zkušenosti s~dokumenty různých autorů ukazují, že v~používání
strukturovaného značkování není rozdílu mezi uživateli plainu a \LaTeX{}u.
Spíš bych řekl, že dlouhodobá praxe vede ke strukturovanému značkování bez
závislosti na tom, jakými prostředky je text pořízen.

Domnívám se také, že člověk snáze dospěje ke koncepci strukturovaného
značkování, pokud má vzhled dokumentu absolutně pod kontrolou svých
vlastních maker. Používat značky vymezující strukturu dokumentu a nevědět,
co se {\it přesně\/} stane v~době, kdy mě bude zajímat vzhled dokumentu,
může být pro uživatele, který je zodpovědný i za typografii dokumentu,
frustrující.

Idea strukturovaného značkování se nejlépe projeví při dělbě práce: písařka
a sazeč. Pokud sazeč chce postavit sazbu dokumentu na plainu, dohodne se
s~písařkou na některých značkách definujících strukturu dokumentu. Jestliže
chce písařka průběžně vidět, jak dokument vypadá, dají se některé značky
narychlo nadefinovat (například "\let\značka=\relax"). Při vlastním
zpracování dokumentu pak sazeč definuje jednotlivé značky podle požadavků
na typografii dokumentu. Vzhled knihy mu vzniká rovnou pod rukama a před
očima.

Pokud sazeč při návrhu značek vychází z~plainu, má písařka většinou
podstatně méně práce. Sazeč totiž může s~výhodou využít mocný nástroj
v~podobě separátorů parametrů v~makrech \TeX{}u, který není v~\LaTeX{}u pro
potřeby uživatele využit. Ve smluvených značkách je pak daleko nižší výskyt
kučeravých závorek a dalších droblinek, které nejsou zcela potřeba.
Například pro název kapitoly se ti dva mohou dohodnout na:

\begtt
\kap Název kapitoly
<prázdný řádek>
\endtt

Je to jednak přehlednější a jednak to vyžaduje od písařky méně námahy, než
kdyby postupovala podle \LaTeX{}u.


\sub Ideální dělba práce

V~předchozí úvaze jsme naznačili ideální dělbu práce. Autor nebo písařka
pořídí text se značkami podle pokynů sazeče. Sazeč, který se naučí \TeX{},
pak sám doplní makra podle pokynů typografa. Domnívám se, že to byl původní
záměr autora programu \TeX.

\LaTeX{} se snaží uvedenou dělbu práce obejít. Autor prý může napsat text
podle jednoduché příručky k~\LaTeX{}u a sazečem se stává samotný \LaTeX{}.
Protože schází lidský faktor mezi autorem a konečným vzhledem dokumentu,
trpí tím často autor i dokument.

Z~jedné strany dává \LaTeX{} autorovi najevo, že typografii zvládne automat
sám a dobře (což vůbec není pravda) a z~druhé strany nakonec nutí autora
získat znalosti, které by při lidské dělbě práce nebyly pro něj potřebné.
Pokud má autor realizovat přesně požadavky typografa, musí proniknout nejen
do problematiky \TeX{}u, ale též do problematiky složitých maker \LaTeX{}u,
ve kterém původně svůj dokument napsal. Tím se z~autora stává jakýsi
polyhistor. Autor na počátku pořizování svého dokumentu určitě netušil, že
na něj budou nakonec kladeny tak vysoké požadavky.


\sub Předzpracované styly

Mezi zastánci \LaTeX{}u se může rozšířit klamná vize, že všechny požadavky
na sazbu, které kdy budou potřebovat, zvládnou výběrem vhodného stylu.
Vůbec tedy není potřeba rozumět \TeX{}u, stačí zjistit, jaký styl použít,
napsat jeho název do hlavičky a máme vystaráno.

Chtěl bych zdůraznit, že základní styly v~\LaTeX{}u jsou po
typografické stránce poměrně dost nevhodné. Především jde o~volbu velikostí
nadpisů a jejich umístění v~sazbě. Rovněž existence pružných
vertikálních výplňků je ve většině případů naprosto nepřípustná. Zbavit se
jich je práce poměrně zdlouhavá a ve svém důsledku znamená přepsat si aspoň
"\output" rutinu podle vlastní koncepce. Jestliže to ale uděláme a
provedeme to dobře, jsme na nejlepší cestě vytvořit si vlastní makro,
které nazveme například M\raise.5ex\hbox{u}j\TeX{} nebo jinak. \LaTeX{}
jako takový už nepotřebujeme.

Svými základními styly dělá navíc \LaTeX{} \TeX{}u negativní reklamu.
Dovedu si představit, že kupříkladu nějaký nakladatel projeví nezávazný
zájem o~\TeX{} a udělá povrchní průzkum věci. Přitom jako první narazí na
\LaTeX{} a prefabrikované dokumenty jednoho typu. Může se stát, že průzkum
na této úrovni skončí a nakladatel o~\TeX{} přestane mít další zájem.

Dalším problémem \LaTeX{}u je snášenlivost stylů různých výrobců mezi
sebou. Toto není možné elementárními prostředky \TeX{}u nikdy uspokojivě
vyřešit. Vždy budou existovat detaily, ve kterých se mohou některé styly
vzájemně pohádat. Přitom výsledný efekt a případné chybové hlášení je velmi
často dosti daleko od podstaty věci a náprava se těžko hledá. Odstranění
takových chyb pak vyžaduje nejen perfektní znalost \TeX{}booku, ale též
důkladnou znalost kódů jednotlivých stylů a kódu samotného \LaTeX{}u.
A~především notnou dávku trpělivosti. Dospějete postupně k~závěru, že na
úrovni plainu byste se stejnými znalostmi a s~podstatně menším úsilím
vytvořili makro, které veškeré typografické požadavky řeší také. Důležitá
je efektivita práce. Hledání tajemných chyb ve stylech a bloudění po kódech
stylů a kódu vlastního makra \LaTeX{}u mi nepřipadá příliš efektivní.

Vždy budou existovat požadavky, které nepůjdou vyřešit pouze zavedením
dalšího stylu do \LaTeX{}u. Pak se uživatel musí rozhodnout modifikovat
styl nebo si problém vyřešit sám.


\sub Složitost maker \LaTeX{}u

Většina stylů musí být aspoň částečně schopna pracovat univerzálně
v~různých podmínkách. Mají proto ošetřeno plno věcí, které by autor makra
\uv{na míru} nikdy nedělal. Kód takových stylů se pak stává zbytečně
složitý a nepřehledný. Příkladem takového nepřehledného a zbytečně
složitého kódu (protože chce být univerzální) je samotné jádro \LaTeX{}u.
Navíc, jak plyne z~nedostatečnosti makrojazyka \TeX{}u, je
požadavek na univerzálnost \LaTeX{}u principiálně těžko dosažitelný.

Ve většině případů složitost \LaTeX{}u ve svém dokumentu uživatelé
v~plné šíři nevyužijí. Určitě plno maker \LaTeX{}u zůstává při sazbě
dokumentu v~nečinnosti. Ta makra, která něco činní, by mohla stejnou práci
vykonávat efektivněji a jednodušeji. To snese přirovnání o~dělové kouli
proti mouše. Přitom si ta moucha pohodlně uletí, protože než se tam ta
dělová koule přivalí, to chvíli trvá.

Zkuste se namátkou zeptat nějakého \LaTeX{}isty, kterými cestami se ubírá
napsané \uv{{\tt ř}} ve vstupním kódu dokumentu, než se dopracuje
k~výstupnímu písmenu \uv{ř} v~{\tt dvi}. Bazírujte na naprosto přesném popisu
expanze všech maker, které jsou při této činnosti použity. Většina lidí vám
na tuto otázku nebude schopna dát odpověď. Ona totiž ta odpověď vůbec není
jednoduchá. Dal jsem si tu práci a jeden půlden jsem v~kódu \LaTeX{}u tuto
cestu hledal. Když jsem zjistil jakými zákoutími a skulinami tato cestička
vede, zhrozil jsem se a začal jsem vážně pochybovat, jak to může vůbec
stabilně fungovat. Věc je závislá na velkém množství dalších okolností,
takže v~žádné chvíli nemáme absolutní jistotu, zda \uv{{\tt ř}} povede vždy
na \uv{ř}. Zákonitě to musí zlobit při použití primitivu "\uppercase". Proto
\LaTeX{} tento primitiv dost nepřehledně předefinovává. Člověk si pak není
jistý vůbec ničím.

Když použiji věci, o~kterých vím do posledního šroubu, jak fungují
v~\TeX{}u samotném, nebudu mít nikdy jistotu, co to udělá v~\TeX{}u
zavirovaném \LaTeX{}em. Tato nejistota mě od \LaTeX{}u poměrně
značně odrazuje.

K~veřejnému použití jsem například nabídl makro na čárové
kódy EAN. Občas mi nějaký uživatel napíše, že to nefunguje, a přitom to
použil v~\LaTeX{}u. Odpovídám stručně: \uv{Použijte (cs)plain, za \LaTeX{} já
neručím. Pokud to náhodou funguje v~\LaTeX{}u, považujte to za zázrak.
Stejně si nebudete jistý, zda to za půl roku v~tom \LaTeX{}u ještě bude
fungovat.} Umíte si představit, jak mi povstaly vlasy hrůzou na hlavě, když
mi jeden dobrák ze zahraničí oznámil, že z~mého makra {\tt ean.tex}
vytvořil odrůdu {\tt ean.cls}\.!


\sub Přenositelnost dokumentů

Je potřeba odlišit dva typy přenosu dokumentů. V~první řadě se
budeme ptát po přenositelnosti textu dokumentu včetně struktury,
ale bez přesných specifikací formátu sazby. Příjemce pak dokument formátuje
podle svých požadavků. Výsledek může vypadat docela jinak, než jak
dokument viděl na obrazovce autor. Takový způsob přenosu se používá
například při sestavování sborníků. V~druhém typu přenosu budeme chtít
přenést zcela věrně nejen text dokumentu, ale i formát sazby. Požadavkem
je, aby příjemce viděl na obrazovce totéž, co autor.

\LaTeX{} je poměrně dobře koncipován pro první typ přenosu. Svým jazykem
totiž deklaruje jednotný způsob značkování dokumentů, který by se mohl
s~trochou nadsázky nazvat mezinárodním standardem. Praxe ale ukazuje, že
nic není tak růžové, jak se na první pohled zdá. Už jste někdy
vytvářeli sborník příspěvků rozličných autorů\.? Uvedu příklad ze své
zkušenosti: 50\,\% příspěvků přišlo ve Wordu či něčem podobném. Po troše
konverzní práce je využitelný většinou jen holý text. 40\,\% příspěvků
přišlo v~různých verzích \LaTeX{}u.
Posledních 10\,\% přišlo v~plainu nebo jako holý ASCII text. Nakonec se
ukázalo, že s~těmito příspěvky bylo nejméně práce.

\LaTeX{} jako standardní jazyk pro značkování struktury dokumentu nám
příliš nepomohl. Příspěvky v~\LaTeX{}u totiž byly \uv{každý pes jiná ves}.
To je dáno jednak různými verzemi současného \LaTeX{}u a jednak
neschopností většiny přispěvatelů oddělit strukturu dokumentu od sazby.
V~jejich příspěvcích se to hemžilo značkami jako "\vspace{5mm}",
"\clearpage", "\\", "{\Large Nadpis}" atd.
Aby to k~něčemu bylo, museli by všichni přispěvatelé přistoupit na společný
způsob značkování. Nestačí říci, že je to \LaTeX. Je potřeba vyjmenovat
všechny povolené značky vymezující strukturu a pro jistotu uvést též všechny
obraty, které jsou pro konečnou typografii sborníku nevhodné. Ukazuje se,
že těch pár obratů, které zůstávají povoleny, lze zpracovat jednoduchým
makrem. Ačkoli tyto obraty vypadají \LaTeX{}ovsky, není nakonec nutno
použít \LaTeX.

Pokud jde o~přenositelnost dokumentů včetně formátu, je na tom \LaTeX{}
dost špatně. Především různé verze \LaTeX{}u mohou vést k~různým výsledkům.
Rovněž koncepce stylů v~tuto chvíli naráží na problémy.
Většina uživatelů \LaTeX{}u totiž implicitně předpokládá,
že příjemce jeho dokumentu má povinnost mít instalovány všechny stylové
soubory, které jsou v~jeho dokumentu použity.
Méně znalí uživatelé se navíc chovají k~záhlaví svého dokumentu
jako k~nějakému tabu, které někde obkreslili a někdo poučenější jim do toho
dopsal volání nějakých nových stylů. Výsledkem často je, že zaslaný
dokument používá v~záhlaví dvacet různých stylů, přičemž se nakonec ukáže, že
jsou potřeba jen tři. Při obdržení takového dokumentu je proto nejprve
nutné minimalizovat počet použitých stylů, dále zvážit, zda kvůli jednomu
efektu v~dokumentu má cenu toulat se po Internetu a shánět styly, které
ještě v~naší instalaci \TeX{}u nemáme. Mnohdy je jednodušší chyby způsobené
nezavedením stylu prostě přeskočit, vždyť ono to nějak dopadne. Pak přijde
velké překvapení: ono to dopadlo většinou uspokojivě. Proč tam ten
styl vlastně byl\.?

Na druhé straně uživatelé plainu dobře vědí, jaká makra jsou v~zasílaném
dokumentu potřeba. Vycházejí z~toho, že příjemce bude mít standardní a
v~jednotlivých verzích skoro neměnný plain nebo csplain. Všechny definice,
které rozšiřují uvedené formáty, pak přibalí naprosto vědomě do svého
dokumentu. Dokumenty pak jsou bezproblémově přenositelné. Schopnost přesně
rozlišovat mezi jádrem formátu a nadstavbou je především vlastností
uživatelů plainu, protože jsou sami nuceni tomu pořádněji rozumět.

Uvedu jeden kuriózní příklad. Návrh stanov \CS{}TUGu byl napsán v~plainu a
bylo jej tedy možné vystavit na síti tak jak je. Bez obav, že bude mít
příjemce při zpracování problémy. Na druhé straně volební kandidátka byla
napsána v~\LaTeX{}u a na síti jsme ji v~podobě zdrojového textu neviděli.
Víte proč\.? Autor tohoto dokumentu použil pro čtverečky na zakřížkování
zvolených jmen speciální font. To ovšem v~\LaTeX{}u znamená, že je potřeba
mít správnou verzi souboru {\tt fd} pro tento font a plno dalších
záležitostí. Jinak to nebude fungovat. Autor kandidátky mě proto explicitně
požádal, abych z~důvodů komplikací s~přenositelností dokument ve zdrojové
podobě nevystavoval. Já sám jsem půl hodiny pracoval na tom, než jsem byl
schopen kandidátku bezproblémově vytisknout. Z~Internetu jsem musel
přitáhnout použité styly, {\tt fd} toho fontu a font samotný. Kdybych
tušil, že se jedná o~přihlouplé čtverečky, měl bych pro ně makro postavené
na primitivech "\hbox", "\vbox", "\vrule" a "\hrule" uděláno během pár
vteřin. A~dokument by byl přenositelný.


\sub Nestálost verzí \LaTeX{}u

To je kapitola sama pro sebe. Divím se, že pohyb verzí a zmatek, který
kolem toho vznikl, neodradil uživatele od používání \LaTeX{}u. Všichni
uživatelé \LaTeX{}u \twoe{} jsou vlastně pokusnými králíky a jsou
zúčastněni na velkém projektu, který směřuje snad někdy k~\LaTeX{}u~3.

Jako poměrně velký podraz vůči uživatelům považuji moment, kdy se pojmem
\LaTeX{} začalo nazývat něco, co se od původního a hojně používaného makra
tohoto jména (\LaTeX{}~2.09) poměrně zásadně liší. Jaký terminologický
chaos vznikl po tomto dravém nástupu \LaTeX{}u \twoe, to jistě každý čtenář
dobře ví. Když nyní řeknu slovo \LaTeX{}, nikdo neví, co tím mám na mysli.

Každý půlrok přichází na svět nová verze \LaTeX{}u \twoe, která je
s~předchozí slučitelná jen na uživatelské úrovni. Pokud ovšem uživatel
přesáhne svými znalostmi běžné příručky k~\LaTeX{}u
a tyto znalosti použije a podepře je
vlastnostmi konkrétního jádra \LaTeX{}u, má za půl roku smůlu.

Mnozí z~nás byli svědky neslučitelnosti různých verzí počeštění \LaTeX{}u
s~různými verzemi jádra \LaTeX{}u \twoe. Také víme, že tyto problémy
vycházely najevo na naprosto neočekávaných místech (například použití makra
"\ldots"). To samo o~sobě dokumentuje obtížnou kontrolu nad složitými makry
\LaTeX{}u a nesnadnou implementaci národní nadstavby k~\LaTeX{}u.

Půlroční změny verzí \LaTeX{}u musí udržovat uživatele i administrátory
systémů v~neustálé pozornosti. To je úmorné a vyčerpávající. Přiznávám se,
že já, jako administrátor systému pro naši katedru, tuto rychlost pohybu
nestačím sledovat a docela mě unavuje.

\sub Jednorázová investice do vzdělání

Naučit se rozumět vestavěným algoritmům \TeX{}u a správnému použití
primitivů nebo maker plainu je činnost, kterou stačí udělat jednou pro
vždy. Naopak, v~případě stylů \LaTeX{}u člověk musí být neustále ve střehu
a musí se postupně stát pochodujícím slovníkem na styly, aby dokázal ke
konkrétnímu účelu vybrat a správně použít ten správný styl té jedině
správné verze. Přiznávám, že to přesahuje kapacitu mého mozkového
potenciálu, a proto zůstávám při zemi: pouze se znalostmi algoritmů
\TeX{}u, jeho primitivů a maker plainu. Tyto věci nejsou v~pohybu, takže se
nemusím učit každý rok něco nového.


\sub Závěr

\TeX{} je koncipován jako otevřený systém. Kdo má chuť a sílu si osvojit
jeho detaily, má v~rukou mocný nástroj na vytváření nadstaveb podle svých
představ. Není podle mého názoru férové vnucovat uživatelům \uv{jedinou
správnou nadstavbu} a v~příručkách tvrdit, že při jejím použití nebudou
muset vědět, co to je \TeX{}. \LaTeX{} se tím snaží zastřešit otevřený
základ uzavřenou nadstavbou, čímž neguje výhody základu. Protože je toto
zastřešení navíc děravé z~důvodů nedostatečnosti samotného základu, utrpí
tím nakonec oba. Jednak základ a jednak nadstavba. A~to je škoda.

Domnívám se, že kdyby se více úsilí věnovalo výkladům a vysvětlování
principů samotného \TeX{}u, bylo by to jen ku prospěchu věci. Udržovat
neustále přehled o~vlastnostech kódu \LaTeX{}u a všech jeho současných
stylů a verzí je podle mého názoru daleko náročnější, než se jednou pro
vždy seznámit se samotným \TeX{}em.

\end